(Cikánský přítel)

 

Oheň osvětloval cestu nocí
a v dálce byl slyšet smích.
Zpěv a hudba mě k sobě táhly,
až jsem se ocitla na svatbě,
tanec byl právě v nejlepším,
ocitla jsem se v noci na návštěvě u cikánů.

Temné oči, bílé zuby,
mladé cikánské ruce
mě náhle vtáhly do víru tance.
Prý je nevěstin bratr -
já, nepozvána,
jsem se najednou ocitla ve středu oslav.

Ó, cikánský příteli,
tu noc jsme tančili stále a stále dál,
každým pohledem na tebe
ve mně vzplanul oheň.
Byl’s krásný jako bůh,
smál ses a říkal: „Ty jsi má cikánská nevěsta!
Jsem tvůj a ty moje, pojďme do kola,
ať je to naše melodie!“
Tančili jsme jako vítr,
pak znenadání se všechna nádhera rozplynula,
vše bylo pryč.

Druhý den jsem byla stále jako v mrákotách,
stěží jsem ovládala svou touhu,
než jsem mohla jít zpět,
ale už jsem nenašla ani stopu po tábořišti,
kde jsem se ocitla minulou noc
při své noční návštěvě u cikánů.

A svého ztraceného chlapce
jsem už nikdy nenašla.
Někdy mi připadá, že to vše byl jen sen,
ale uprostřed bezesných nocí
se ke mně vrací,
hlavou mi víří proud vzpomínek.