(Nechávám mluvit hudbu)

Slyším obrazy a vidím písně,
které žádný básník nikdy nenamaloval.
Volají mě hlasy, volají mé srdce -
jsou tak cizí a přesto tak známé.
Nechávám mluvit hudbu, nebráním se -
nechávám se ovládnout vlastními pocity -
odnášejí mou duši do světa,
kde krása se potkává s temnotou dne,
kde má mysl je jako otevřené okno,
kde vane vznešený a hojivý vítr.
Z lehkého spánku mě vytrhnou zvuky,
nechám se jimi odvést.

Může to být vtip
Může to být úsměv
Může to být fraška, pokud mě na chvíli rozesměje
Může to být slza
Může to být vzdech,
přicházející ze srdce,
hovořící k srdci
Může to být pláč

Některé ulice zejí prázdnotou,
suché podzimní listí šustí starou alejí.
A uprostřed noci poznávám,
že jsem jen slepec v starodávném údolí.
Nechávám mluvit hudbu,
jemně mě vede,
pobízí mě jako milenec.
Vede mě celou cestu až do místa,
kde krása porazí nejtemnější den,
kde jsem sama s každou velkou iluzí,
nic mě neruší.
Nechávám se svést tklivými tóny,
nechávám se jimi ovládnout.

Může to být vtip…

Může to být radost z každého úsvitu
nebo z chvíle, kdy den umírá.
Vzdávám se bez námitek,
bez vysvětlení,
neptám se proč.
Přijímám to a nechávám to sebou procházet,
ano, nechávám mluvit hudbu,
nechávám mluvit hudbu.