(Uniká mi mezi prsty)

 

Se školní brašnou v ruce
odchází z domu časně ráno,
mává na rozloučenou
s nepřítomným úsměvem.
Dívám se za ní
a přepadne mě ten důvěrně známý smutek
a musím si na chvíli sednout.
Cítím, že ji ztrácím navždy,
aniž bych pronikla do jejího světa.
Jsem šťastná, kdykoliv se s ní můžu smát -
s tou legrační holčičkou.

Stále mi uniká mezi prsty,
snažím se zachytit každou minutu,
každý pocit.
Stále mi uniká mezi prsty.
Vidím opravdu do její mysli?
Pokaždé, když už jsem blízko,
zase mi o kousek poporoste -
stále mi uniká mezi prsty.

Spánek v očích,
sedíme spolu u snídaně – ona a já.
Ještě v polospánku nechávám drahocenný čas utíkat.
A pak, když je pryč,
je tu zase ten zvláštní pocit melancholie
a vědomí viny, které nemůžu zapřít.
Kde jsou ta úžasná dobrodružství,
místa, kam jsem s ní chtěla zajít?
Některé plány jsme uskutečnili,
ale většinu ne,
a proč, to sama netuším.

Stále mi uniká mezi prsty…

Někdy si přeji,
abych mohla zmrazit ten výjev
a uchránit ho před hříčkami času.
Uniká mi mezi prsty…

Se školní brašnou v ruce
odchází z domu časně ráno,
mává na rozloučenou
s nepřítomným úsměvem.