(Má touha po tobě)

 

Po tři roky jsem za tebou přicházel, Kristino,
ale nikdy v takovém chvatu jako dnes.

Kristina:

Řekni, co tím myslíš!

Karl Oskar:

Převzal jsem statek, máme domov,
můžeme si obstarat šaty a jídlo,
teď se můžeme vzít…
jestli mě chceš.

Kristina:

Že tě chci, to moc dobře víš,
nemyslím skoro na nic jiného.
Pospěš, musíš se zeptat
mé matky a mého otce,
jestli nám dají svolení.

Mým manželem,
staneš se mým manželem až do konce.
To jsem si tak dlouho šeptala sama pro sebe.
Budeme spolu den za dnem,
protože kam jdeš ty, jdu i já.

Má duše, mé tělo po tobě touží,
tvůj dech, který mě hřeje v uchu,
se chvěje stejnou touhou,
která spaluje i mě.
Mé tělo, má duše po tobě touží.

svatební hosté:

Píše se rok 1844 a Oskar I. je králem.
Ženich je hrdý a je silný a pracovitý
a nevěsta je zdravá a mladá.

Ten, kdo má vlastní statek
a je svým vlastním pánem,
se nikdy nestane nevolníkem.
Nikdo o ní nemluví tak hezky, jako on,
takže se budou mít dobře.

Ale ona si ještě chce hrát,
chce se houpat,
dítě je ještě v její duši.
Ano, ještě chce tančit
a chce zpívat,
je v ní ještě dítě.

Nils:
Teprve nedávno ses naučila létat,
jsi ještě příliš mladá

Märta:
Nikdy jsi nežádala o radu
a teď jsi přichystala svatbu,
aniž by ses nás zeptala.
Taková svéhlavost
nekončívá dobře.

svatební hosté:
Ten, kdo má vlastní statek
a je svým vlastním pánem,
se nikdy nestane nevolníkem.
Nikdo o ní nemluví tak hezky, jako on,
takže se budou mít dobře.

Ale ona si ještě chce hrát,
chce se houpat,
dítě je ještě v její duši.
Ano, ještě chce tančit
a chce zpívat,
je v ní ještě dítě.

Ten, kdo má vlastní statek
a je svým vlastním pánem,
se nikdy nestane nevolníkem.
I když je země, kterou zdědili,
kamenitá a neúrodná,
jejich osud bude lehký.
Na sedmi skrovných akrech
budou šťastni,
všechno půjde dobře.

Kristina:
Pamatuješ, jak jsem tě prosívala:
"Neodcházej! Zůstaň ještě chvíli!“

Karl Oskar:
Ale já musel jít,
když se rozednívalo

Kristina:
Tolikrát…

Karl Oskar:
Když jsme tak leželi v tvém pokoji
a líbali se

Kristina:
Líbali se a hladili…

Karl Oskar:
Jen líbali a hladili…

Kristina:
Ale teď jsem tvou ženou
a podržím si tě u sebe

oba:
Má duše, mé tělo po tobě touží.
Tvůj dech, který mě hřeje v uchu
se chvěje stejnou touhou,
která spaluje i mě.
Má duše, mé tělo po tobě touží.

Karl Oskar:
Už dva roky sedí Karl Oskar na trůně,
získal švédské i norské země
a já převezmu Korpamoen.
I já byl korunován -
král Kamenného království, to jsem já.
Tady jsou mí věrní poddaní:
kamenný štěrk, kamenné hromady, kamenné zdi.

Kristina:
Dej nám dobré počasí
a chraň naši úrodu před újmou,
Bože, požehnej nám,
dej nám obilí a setbu,
ochraň nás před hladem,
skrze Ježíše Krista, Amen.

(Karl Oskar ji k sobě přivine)

Kristina:
Počkej chvíli, poslouchej mě…

Karl Oskar:
Děje se něco?

Kristina:
Ležela jsem tu a přemýšlela o nás
a o jídle pro děti

Karl Oskar:
Teď už nerozumím vůbec ničemu…

Kristina:
Jen tím myslím… když tohle dopustíme…
bude nás víc

Karl Oskar:
Ty chceš, abychom říkali „ne“
štěstí lásky po zbytek našich dnů?
Jestli tě teď pustím,
zapřu sám sebe -
své tělo, svou duši, svou touhu po tobě.

oba:
Slyším pravidelný tep tvého srdce,
má hlava na tvé hrudi
v nočních hodinách.
Budeme spolu den za dnem,
protože kam jdeš ty, jdu i já.