Překlad z muzikálu Kristina Från Duvemåla (1996)
(Špatná úroda)
(Kristina je v pátém měsíci. Brzy bude na Korpamoenu osm lidí. Obyvatel přibývá, ale půdy ne. Obdělávané země nebude nikdy víc než sedm akrů. Kristině se nelíbí Karl Oskarovy narážky na její těhotenství.)
Kristina:
Nebudeš svalovat vinu na našeho Pána.
Je to snad jeho chyba, že jsi přivedl svou ženu do jiného stavu?
Stěžuješ si, že se naše potomstvo rozrůstá, je nás stále víc a víc
a zdá se, že chceš věřit tomu, že všechno je jen má chyba,
že všechen život vychází ze mě.
Obcházíš kolem v tichosti, jako bys mě obviňoval.
Tak čemu má člověk věřit?
Karl Oskar:
Jak si můžeš myslet, že tě obviňuju?
Mám takovou radost z našich dětí!
Jen se bojím, že bude špatná úroda.
Kristina:
Miluješ mě jako dřív?
Karl Oskar:
Můžu přísahat, že ano.
Kristina:
Je pravda, co říkáš?
Karl Oskar:
Ano. Řekni, jestli jsem ti někdy lhal.
Kristina:
Ne, nikdy jsi mi nelhal.
Jsem jen hloupá a podrážděná.
Nemyslela jsem to tak, jak jsem řekla.
Karl Oskar:
Není nikdo v tomhle světě,
kdo by nám mohl pomoct, Kristino.
Nikdo jiný, než my sami.
Kristina:
Miluješ mě jako dřív?
(zašeptá jí něco do ucha)
Kristina:
Dobrotivé nebe, to už je dnes podruhé,
co jsi během naší hádky
ve mně probudil něhu a srdečnost.
Řekl jsi to proto, že jsme se hádali?
Karl Oskar:
Jestli jsem to řekl, měl jsem k tomu důvod.
Kristina:
Měla ta pře cenu?
Anna:
Podívej, tati, co jsem našla!
Je mrtvý, chudáček malý.
Umřeme taky jako tenhle králíček?
Karl Oskar:
Ano, všichni jednou umřeme, Anno.
Anna:
Umřeme možná už zítra?
Kristina:
Ne, to určitě ne.
Karl Oskar:
Na svůj věk chápe až moc věcí.
Moje velká holčička je pozoruhodné dítě.
Kristina:
Kam jdeš, tam jde za tebou.
A vidím, že jsi na to hrdý.
Karl Oskar:
Loni bylo moc mokro, teď je sucho.
Loni nám seno vzala povodeň, teď ho sežehne slunce.
K čemu je naše dřina?
Proč se namáhat?
Když Boží počasí obrátí všechno, co uděláme, v prach?
Kristina:
Neber Boží jméno nadarmo!
Karl Oskar:
Ale co je tohle?
Seno nebo kočičí chlupy?
Stébla jsou řídká a krátká,
je snadné vynést rozsudek –
je to všechno kvůli Božímu počasí!
Kristina:
Uklidni se!
Karl Oskar:
Sebral’s nám loňské seno,
tady máš – vezmi si i zbytek!
Kristina:
Rouháš se!
Bůh ti odpusť, Karl Oskare!
Ostatní lidé:
Je rok 1848 a letos jsme viděli
temná znamení na nebi.
V počasí byla ta znamení –
celou zimu, celé jaro,
které bylo větrné a mrazivé.
Pak přišlo nejsušší léto za posledních třicet let.
Z bezmračného nebe slunce žhne každý den.
Jak tráva na lukách slábne a umírá,
jak pastviny vysychají,
tak usychá i obilí.
Naše záda září rudohnědě jako zvířecí krev,
je to zlověstné znamení hladu a umírání.
K čemu je naše dřina?
Proč se namáhat?
Když Boží počasí obrátí všechno, co uděláme, v prach?
Kristina:
Jsi tak drzý a domýšlivý, Karl Oskare!
Nevím, kdo jsi.
Zdá se, že věříš, že se můžeš rouhat Bohu
a pak na to zapomenout.
Teď tě stihne trest.
Řekl jsi, že si má Bůh vzít i to málo, co máme.
Dostaneš, co’s chtěl!