Kristina v Carnegie Hall - recenze

Teprve čas ukáže, zda se Kristina, příliš dlouhá i když mnohdy nádherná popová opera z pera Björna Ulvaeuse a Bennyho Anderssona, která vypráví o skupině Švédů, kteří v 19. století emigrovali do Ameriky, někdy dočká plnohodnotného divadelního provedení v angličtině. I tak ale uvedení její koncertní verze na prknech Carnegie Hall může být ideální formou pro ty, kteří se chtějí seznámit s tímto pozoruhodným dílem.

 

Za jedno žádná komerční inscenace by nemohla využít obrovský Americký Divadelní Orchestr, vedený skvělým Paulem Gemignanim, který dokáže plně vynést na světlo všechny odstíny košaté, na smyčce a balady bohaté partitury, která se místy podobá proslulému muzikálu Chess od týchž autorů a občas zachytíme i podobnost s jejich prací ve skupině ABBA. Člověk by si těžko mohl přát lepší zpěváky, než ty, kteří skutečně vystoupili, přestože někdy ne zcela zřetelně vyslovovali všechny texty (které do angličtiny přeložil Herbert Kretzmer). Zejména u sborových písní by se bývaly osvědčily titulky.

 

 

Skutečnou výzvou je ovšem v případě Kristiny fakt, že příběh je poněkud útržkovitý a postrádá divadelní dramatičnost. Mladý švédský pár Kristina (Helen Sjöholm) a Karl Oskar (Russell Watson) se rozhodne společně s malou skupinou příbuzných a přátel odejít do Ameriky, když jejich rodnou zemi postihne hladomor. I když je „potká“ mnoho věcí, zejména po jejich příjezdu do Minnesoty, v příběhu je minimum konfliktů. Navíc bez ohledu na to, jak často zpívají (a to včetně zvláštní písně o vších a ódy na kamna z litiny), jsou všechny postavy poněkud ploché.

 

Naštěstí se zpěváci snaží předat maximum. Helen Sjöholm, která vystupovala jako Kristina i v původní švédské verzi (a teď poprvé zpívá muzikál v angličtině), vtiskla kuráž a zápal drsné a vytrvalé Kristině. Její hlas, většinou čistý a sladký, se dobře hodí na tuto roli a Helen jde přes všechny meze v ústřední písni druhého dějství – „You Have To Be There“ (Du Måste Finnas). Russell Watson, veleúspěšný britský tenor, má opravdu skvělý hlas – silný, když je třeba, a vzdušně okouzlující v horních rejstřících – díky němuž se hudba jen vznáší.

 

Přesto zdaleka nejlepší výkony podali málo známý Kevin Oderkirk v roli Karl Oskarova roztěkaného mladšího bratra Roberta a broadwayská hvězda (dřívější Donna z Mamma Mia!) Louise Pitre v roli Ulriky, napravené děvky, která se stane Kristininou nejlepší přítelkyní. Oba zpěváci spojují vášeň s prvotřídním zpěvem a hraním a leckterý divák zalituje, že nedostanou více prostoru. Louise Pitre vás nechá vychutnat každou vteřinu v plamenné skladbě „Never“ (Aldrig), zatímco Oderkirkovo podání nádherných písní „Down To The Sea“ (Ut Mot Ett Hav) a „Gold Can Turn To Sand“ (Guldet Blev Till Sand), nejdramatičtější skladby muzikálu, s vámi zůstane ještě dlouho po skončení koncertu.

 

 

Se svými téměř třemi hodinami vám může Kristina připadat příliš dlouhá, přičemž mnohé by šlo vynechat, aniž by muzikál ztratil na dojmu. Ale je jasné, že pro své autory je milovaným dílem, a může klidně najít posluchače, kteří si ho zamilují stejnou měrou.

 

Brian Scott Lipton (www.theatermania.com)

 

 

Byl jsem plně připraven na zklamání, ale to se nekonalo. Muselo by se na mě opravdu hodně přitlačit, kdybych měl jmenovat jediný text, který se mi nelíbil, a celkové vyznění bylo ohromujícím způsobem nádherné.

 

Obecenstvo bylo „domácí“ – čímž myslím, že to vypadalo, že téměř každý v sále, nejen my, členové fan klubu v prvních třech řadách, znal muzikál více než zběžně. Helen Sjöholm totiž sklidila obrovský potlesk hned jak vystoupila na jeviště, aby zazpívala první píseň.

 

Helen byla úžasná. Zapomněl jsem, kolik emocí vnesla do postavy Kristiny: její obavy, její touhy a oddanost. Byla dobře připravená, téměř se nedívala do textů, což znamená, že dokázala „nasát“ anglické texty stejně dobře, jako ty švédské. Za píseň You Have To Be There jí obecenstvo aplaudovalo vestoje.

 

Russell Watsonův hlas je dobře známý a na roli Karl Oskara skvěle sedí. Není to snadná role – vyžaduje opravdu silný tenor podobně jako Pity The Child. Přitom dokázal své party podat i s výbornou něžností. Jeho zpěv byl fantastický a jeho slzy, když Kristina umírá, mě dojaly. Jediný problém, který jsem měl s jeho vystoupením, bylo, že vyslovuje „year“ jako „y’ahr“ a má ve zvyku při zpívání pohybovat pravou rukou, jako kdyby dirigoval, což poněkud rozptyluje.

 

Louise Pitre, která hrála Donnu Sheridan v torontské a broadwayské verzi Mamma Mia!, se zhostila role Ulriky, bývalé obecní děvky známé pod posměšnou přezdívkou Gladana („ta šťastná). První velké číslo této postavy (Never), je prvním trhákem koncertu a Louise je prostě skvělá. Melodie patří mezi ty nejobtížnější, jaké kdy Benny pro zpěváka složil – velmi barvitá a přitom musí být plná hořkosti – není snadné ji zazpívat.

 

 

Ale nejhvězdnější vystoupení večera má na svědomí Kevin Oderkirk v roli Roberta, Karl Oskarova mladšího bratra. Od chvíle, kdy poprvé vystoupil na pódium s písní Down To The Sea až po mou první slzu večera v Gold Can Turn To Sand, bylo radost ho poslouchat, protože je vidět, že si zamiloval svou roli a její hudbu.

 

Jason Swan (www.icethesite.com)

 

 

 

 

 Ukázky z koncertu na YouTube:

 

Kevin Oderkirk - Gold Can Turn To Sand

Helen Sjöholm - You Have To Be There

Russell Watson - Wild Grass

Louise Pitre - Never