The ABBA Wonder

Je těžké být prorokem, obzvlášť ve sféře populární hudby. Naopak pro nás, lidi z budoucnosti (vzhledem k datu kdy byl napsán tento archivní článek), je úsměvné číst si proroctví o budoucnosti z let minulých. Není to jen "2001: Vesmírná odysea", která před pěti lety asi nebyla přesně podle románu A.C.C., ale třeba i tento článek z pera hudebního kritika, pana Tůmy.

---

,,Porazili nás vlastní zbraní" hořekovali britští novináři nad výsledky „staré nedobré" Velké ceny Eurovize, která proběhla 6. dubna 1974 v Brightonu. Dlouhá léta posílala Britáinie do soutěze písně nikoliv ve svém stylu, ale výtvory pitvořivě se podbízející tzv. „kontinentálnímu soundu". Kontinentální sound, to jsme právě my, Holanďané, Němci, všechny ty polkove národy s „bumsahejsa" refrény a Jihoevropané se svými srdceryvnými vzlyky. Vždycky Britům tahle spekulace vycházela, ale toho jara zpivala Olivia Newton-Johnová píseň slabší  předchozíh slabých (Long Live Love) a mdlý večer nečekaně rozsvitila švédská skupina jak vystřižená ze žurnálu britského „glam-rocku" (blyštivá móda flitrových kostýmů a la Glitter, Bolan či Sweet). A že zpívala píseň Waterloo, dirigent se převtělil v Napoleona, takže dost možná dirigoval jednou rukou. Pravda, melodie byla opět kontinentální, ale rock'n'rollová, svěží, jakoby vysmívající se povzdechu v textu: „U Waterloo to odnesl Napoleon a mě potkal osud docela podobný."

Skupina ABBA vyhrála Grand Prix a jejim pánským členům se dostalo dalšího vavřínu za kompozici. Bylo z toho hodně slávy, skoro překvapivě číslo jedna na britské hitparadě, ale určitě překvapivě i úspěch ve Spojených státech, které jinak tento styl a Velká cena Eurovize vůbec nezajímají. Vokání kvarteto ABBA by se však zřejmě prosadilo i bez nepochybně účinných eurovizních berlí, neboť do Brightonu už jelo na výsluní svého prvniho mezinárodního hitu (Dansko, Holandsko, Rakousko)  Ring, Ring, který si ve stylu a koneckonců i v urovni nijak nezadá s Waterloo a na který se jako autor anglického textu nepřipsal nikdo menši než Neil Sedaka! Ring, Ring ovšem skupina vydala ještě pod původním názvem Bjorn, Benny, Anna and Frida, který se ukázal být kamenem úrazu - špatně si jej pamataval i normální Švéd. A tak čtyři počáteční písmena křestních jmen (Frida = Annifrid) vytvořila název univerzálnější, pod nímž už lze dělat kariéru i na Nove Guineji. Ti čtyři žijí, zdá se, jak děti ráje.

Dva manželské páry, Bjorn Ulvaeus a Annifrid Lyngstadová (mají dceru Lindu) a Benny Andersson a Agnetha Faltskogová, kolonizují vlastní ostrov u Stockholmu, kam se dopraví člunem a odloučí se tak od světa. Bjorn a Benny (někdy ve spolupráci se Stigem Andersonem) komponují, poté se prvni chopí kytary, druhy klávesových nástrojů, doplní se studiovými hudebníky a koncertují a natáčejí hit za hitem: neodolatelně kolovrátkové Honey, Honey (v Anglii pro změnu zpopuilarizované skupinou Sweet Dreams), ordinérnější, avšak pulzující So Long, nostalgické I Do, I Do, I Do, I Do, I Do (ne, sazeč se neopil) s vaughnovskými saxofony, klasicizujici S.O.S. (come-back v USA a Anglii), hravé Mamma Mia. A k tomu delikatesy na LP deskách: „sweetovsky" pseudotvrdé Watch Out, rozmarné Dance (While The Music Still Goes On) a Roly-Poly Girl, taneční Bang-A-Boomerang, lyrické Hasta Maňana a I've Been Waiting For You. K tomu připočteme další úspešné snímky ze Švédska z let 72~74, jež obsahuje deska, kterou čilý Opus bude jistě znovu a opět a na cetná přání dolisovávat, až jí budeme mít doma všichni, třeba jen proto, že její vydání se u nás stalo událostí.

A v této písňové žni je také hlavní důvod, proč o teto skupině píšeme. Dát dohromady lahodně, průzračné i průrazné hlasy není div světa. ABBA chtě nechtě jen navazuje na vokál i taneční styl předchozí velebené skotské skupiny Middle Of The Road, pro kterou už doznívají ovace, i ty z Bratislavské lyry. V kterém druhotřídním letovisku tedy skončí za dva roky ABBA?

Jenže je tu zásadní rozdíl. Ať už v éře kultu zpěváků leckdo přisuzuje skladatelům důležitost jedné žíně ve smyčci, jsou to oni, kteří rozhýbávají svět písniček. Pro svou skladbu si totiž dobrého interpreta vždycky najdou, ale co si počne sebeznámější zpěvák, když mu vyschne repertoárový pramen? Middle Of The Road vystoupili s prohlášením, že si další desky budou produkovat sami, přičemž vsadí na vlastní tvorbu a tvrdší styl. Průměrné skladby však nezabraly a ať dnes Middle Of The Road tvrdnou či měknou, poslední převzetí písně Hitchin' A Ride, obehrané už skupinou Vanity Fare, vyjadřuje beznaděj. ABBA, to je naproti tomu vlastní rezervoár kvalitních skladeb neobyčejně plodné dvojice Ulvaeus-Andersson.

Píší spolu už od roku 1966 a jejich písně měli v repertoáru i naši zpěváci (např. Helena Vondráčková) dávno před vznikem tohoto souboru. Benny Andersson býval dokonce oporou Hep Stars, švédské merseysoundové skupiny, která jako první zlomila anglickou nadvládu a podřídila si domácí hudební scénu (i u nás známe jejich Malaiku). Bjorn Ulvaeus působil ve skupině Hootenay Singers a jejich manželky v té době začínaly jako sólové zpěvačky. Čtyři individuality se tedy spojily v kompaktní vokální soubor s obvykle vedoucími ženskými hlasy, anebo prolínáním ženských a mužskýoh partů. Jejich sound není zdaleka tak plastický, měňavý a barevný ve srovnání s klasickou formací tohoto typu Mamas And Papas, ale přesto má svou osobitost v břitkém frázování a ostrém, jakoby podrážděném vokalizování, ale i v melancholické vláčnosti volnějších skladeb. Technická kvalita stockholmských nahrávek si dnes už takřka nezadá s Memphisem, hudební doprovod přímo zvoní a duní. Fundamentem aranžmá bývá často nějaký známý rockandrollový riff a také samotný háv se přešívá odevšad, jednou z Vaughna (I Do ...), podruhé z Handela (S.O.S.), potřetí ze Sweet (Watch Out), počtvrté z Glittera (Rock Me), popáté z kapelového rock'n'rollu typu Sounds Inconporated (žestě v rychlých skladbách). Ale to není z nedostatku invence, ba naopak, z jasné představy vtisknout každé písni výraznou tvář, vyvolat jí určitou náladu, nebo i vzpomínku.

I když si dnes pískáme Mamma Mia, skupina ABBA si sotva jednou vyslouží zmínku v dějinách populární hudby. Ale o to nejde. Spíše mi v souvislosti s ní přicházejí na mysl dobře míněné, ale v podstatě laické stesky nad tím, že naše písňové festivaly či kdejaký televizní program na sobotní večer nebudou mít říz a úroveň, dokud se v nich neobjeví „opravdový" či „tvrdý" či „jazzový" rock. Kritika reaguje na extrém dalším extrémem, vnucuje-li Děčínské kotvě Pink Floyd či rodinné estrádě kakofonické-fantazie, jež mají svoje opodstatnění spíše někde jinde. Na zatuchlinu není třeba smršti, tu odvane i příjemný vánek, jakým byl vstup Švédů do zaběhlého eurovizního klání. Pro rozbujelý plevel jménem „festivalovka" to tam znamenalo opravdové Waterloo.                                 

• Jaromír Tůma