The ABBA Wonder

 

Mamma mia, už je to tu zase! Je to jen pár měsíců, co se mezi lidmi šířily řeči o návratu Abby a zase byly vyvráceny. Pokaždé, když se něco takového roznese, oblékneme si své hedvábné župany, přestaneme s holením, práskneme starým poškrábaným Super Trouper a čekáme na vlnu, která nás pohltí. Ale nikdy nepřijde... „Kdyby jim tak někdo nabídl miliardu dolarů nebo tak něco...,“ říkáme si potřásajíce hlavou, zatímco si slzami přisolujeme Malibu a Cherry a odmítáme se smířit s tím, že ten sen je pryč.

A teď to někdo udělal. Americko-britské konsorcium nabídlo tisíc miliónů dolarů za sto koncertů po celém světě. Agnetha, Björn, Benny a Anni-Frid  řekli ne. Určitě si myslí, že „money, money, money is funny enough to ignore“ (prachy je nejzábavnější ignorovat). Zaslouží si za to respekt. Ve světě, ve kterém jsme posedlí tím, kolik se platí umělcům, a se zlostnou žárlivostí počítáme příjmy Davida Beckhama, Carol Vondermannové, Robbieho Williamse či Franka Skinnera, je povzbuzující zjistit, že švédští mistři zůstali v klidu i před takovou sumou peněz.

Tato poslední nabídka přišla spolu s novým zájmem o skupinu ABBA. Jeho příčinou je zřejmě úspěch muzikálu Mamma Mia!, založeného na třiadvaceti písních Abby. Je vyprodán do roku 2002 a vydělává 60 000 liber denně. Abbu nám také připomněla „Tribute ABBA Medley“, zpívaná na loňských Brit Awards skupinami jako B*Witched nebo Steps.

Navíc ABBA nikdy doopravdy nezmizela ze scény. Skupina Björn Again, která vznikla na začátku devadesátých let, se stala vzorem pro další podobné skupiny. Připomeňme také slavný výrok Kurta Cobaina, že Nirvana souhlasila s vystoupením na Reading festivalu až potom, co se dozvěděla, že tam budou Björn Again. V roce 1992 byla vydána ABBA Gold a od té doby z žebříčků téměř ani na chvíli nevypadla. Velký zájem vzbudily i soundtracky z filmů jako např. „Muriel se vdává“, které zbořily hranice v kulturních rozdílech generací a dokonce i tuční tlouštíci na kolejích vstávají, poskakujíce a podupávajíce, v momentě, kdy slyší první tóny Dancing Queen nebo Waterloo.

A tak by doba pro comeback jen těžko mohla být vhodnější. Nemohl jsem uvěřit, že do toho skupina opravdu nešla. Rozzuřilo mě to. Musel jsem zavolat Björnovi, abych zjistil, jak to doopravdy je. Björn Ulvaeus, ten upravený, čistě oholený textař by mi mohl říct, co je na těch řečech pravdy, ne?

„Ano, je to pravda,“ řekl mi s perfektním anglickým přízvukem (dlouho mi připadalo, jako by vůbec neuměl švédsky). „Zprávy o té nabídce jsou pravdivé, ale nechci jít do detailů.“ Úžasně promyšlené. Není slušné mluvit o penězích, zvlášť když jich máte tolik. Členové skupiny ABBA nejsou těmi typy, které dostane obrovský balík peněz.

„No, byl jsem tím totálně omámený,“ říká Björn. „To by člověk musel být mrtvý, aby ho tolik peněz neomámilo. Ale nakonec jsme se rozhodli, že to není nic pro nás.“

To „my“ je rozhodující. Od roku 1982, kdy se skupina rozpadla, měli její členové střídavé úspěchy. Björn a Benny upřednostnili psaní písní. Spolu s Timem Ricem napsali úspěšný muzikál Chess a Ulvaeus je producentem Mamma Mia! Je pro ně tedy lehké odmítnout peníze. Menší úspěch měla po rozpadu dámská část skupiny. Björnova bývalá manželka Agnetha Fältskog nyní žije osamocený život poblíž Stockholmu a Anni-Frid, bývalá manželka Bennyho, žije ve Švýcarsku. Přislíbila, že bude pouze příležitostně nahrávat pro švédský trh. Mohli bychom se domnívat, že ony spíš uslyší na zašustění peněz.

„Ne,“ říká Björn. „Všichni čtyři jsme souhlasili, že se to nestane. Jen opravdu velký vtip by nás možná přiměl o tom aspoň uvažovat. Něco takového ale, myslím, nepřijde. Připadá mi hloupé, když se staré skupiny vracejí. Raději bych nechal fanouškům představu nás takových, jací jsme byli. Naše nahrávky a videoklipy jsou tím nejlepším odkazem.“

Zajímalo mě, co by si on a ostatní oblékli, kdyby opravdu někdy vyjeli na turné. „Určitě ne to, co jsme nosili v letech 1974-76. Když vidím, jak jsem tehdy vypadal, stydím se. Sáhli bychom po něčem trochu rafinovanějším. Jenže takové oblečení se tenkrát nosilo. Byla to doba glam rocku.“

Řekněme, že ABBA vytřídila skříň a stojí na jevišti. Byla by vůbec dobrá? Björn se směje. „To je těžká otázka. To nemůže nikdo dopředu říct. Dozvěděli bychom se to, až bychom přišli do studia a začali zkoušet. A to se jen tak nestane.“

Ale copak na něho nemá hudba stejný účinek, jako na všechny ostatní? Nemusí hned vstát a začít se houpat do rytmu? „Už je to dost dlouho, co mě hudba už tak nevzrušuje,“ povzdychne si. „Vlastně jsem ani nikdy nebyl dobrým tanečníkem. Ty staré písničky stále znějí skvěle, také díky vší té práci, kterou jsme si s nimi dali, a jsem na to pyšný.“

Rozhodl jsem se zkusit ho znovu přesvědčit. Vysvětlil jsem mu, jak je nynější situace v Británii podobná té v polovině sedmdesátých let, kdy ABBA poprvé přijela. Labouristická strana brání dovozu, země se rozpadá a dost hrozná muzika (nyní gangsta rap namísto punku) potřebuje protijed. „Přijeďte a zachraňte nás,“ žadonil jsem. „Anglie přece není tak depresivní,“ řekl mi. „Žil jsem tam docela dlouho na svém sídle v Chilters. Anglická krajina, hospůdky, dlouhé procházky. Miluji to.“

Hospůdky, krajina, dlouhé procházky! Něco takového neříká muž, který pojede na turné s popovou skupinou...

„Ne, bojím se, že ne. Byli jsme spolu sedm let, to pořádně vyčerpá energii. A nebyli jsme tak mladí, jako je většina popových hvězd dnes. Mají dost peněz a ve svém věku mohou podnikat náročné cesty, být z toho vyřízení a než dospějí, je to vše pryč. Potom jsou překvapeni životem po životě pop hvězdy. Ale řeknu vám, i potom se dá žít opravdový život.“