Velice zajímavá a neobvykle otevřená "zpověď" teprve jednadvacetiletého Bennyho Anderssona pro časopis Min Värld z roku 1967.
Kdybych nezačal hrát s Hep Stars, možná bych ještě byl se svou snoubenkou, přiznává dnes Benny Andersson.
Opravdu jsem se chtěl o Christinu a naše dvě děti postarat. Ale nemohl jsem se vzdát své práce. S dětmi se stále občas vídám. Pro ně jsem pořád táta. Ale jsem si vědom toho, že se jich možná jednoho dne budu muset úplně vzdát – až se Christina bude chtít vdát. Je to moje chyba…
Ti, kdo mě znají, říkají, že jsem se úplně změnil, když jsem přišel k Hep Stars. Ze zdvořilého, učesaného kluka na dlouhovlasého muzikanta, který vždycky musí mít na všechno opačný názor. Nevím, jestli to je pravda. Myslím, že je to trochu přehnané. Ale změnil jsem se, to určitě. Protože jsem dostal šanci dělat to, co jsem opravdu chtěl dělat. Cítil jsem se volný a přijal jsem jiné hodnoty. Co ode mě čekali ostatní, už nebylo tak důležité.
Ta změna přišla velice rychle. Nepostřehl jsem ji dokud všechny ty nové věci pro mě nebyly přirozené. Uvědomil jsem si to jednoho dne, kdy jsem si pomyslel: „Můj otec umí svou práci hodně dobře. Brzo bude vydělávat stejně jako já…“ aniž bych se pozastavil nad tím, jak je ta myšlenka absurdní. Chci říct – ještě jsem ani nebyl plnoletý. Ztrácím z toho všeho míru. Ale tu a tam se donutím udělat krok zpátky. Snažím se pochopit, jak nás vidí jiní lidé – je to legrační, ale občas mám pocit, že stárnu.
Dostali jsme se daleko. Možná dál, než jsme si kdy dokázali představit. Jednou budeme muset dokázat, co umíme, aniž bychom žili z popularity. To vím. A ta myšlenka mě děsí. Myslím, že ještě před rokem to bylo jinak, ale teď už nemám tu zoufalou potřebu být idolem. A to je dobrý pocit.
Přišel jsem k Hep Stars pouhých šest měsíců předtím, než jsme prorazili. Zatímco ostatní se pachtili za úspěchem, já jsem byl kluk ze střední třídy s obyčejným zaměstnáním, který se snaží přijít na to, čím chce být. Taky jsem musel brát ohled na rodinu. Byl jsem zasnoubený a měl jsem malého syna.
Když jsem skončil školu, opravdu jsem nevěděl, čím chci být. Nebylo nic, o co bych se opravdu zajímal. Ale musel jsem pracovat, takže jsem začal prodávat pračky. Začátek byl hodně slibný. U prvních lidí jsem jednu prodal. U druhých jsem prodal mrazák. Myslel jsem si, že jsem našel svoje místo. Ale to se brzo změnilo. Protože od té doby jsem neprodal už nic. Nestal se ze mě podomní prodavač.
Pak jsem zkoušel být geometrem. To taky nebyla moc dobrá volba. Ne že bych tu práci nezvládnul. Ale obcházet a zatloukat tyče do země a dívat se kukátkem mi nepřipadalo moc zábavné. Takže jsem se vrátil do školy. Chtěl jsem si dodělat zkoušky a získat čas, abych si mohl rozmyslet, co chci dělat.
Christinu, svou bývalou snoubenku, jsem potkal v rekreačním středisku pro mládež. Vystupovali jsme spolu. Ona zpívala a já hrál na klavír. Brzy jsme se zasnoubili a narodil se Peter (teď jsou mu čtyři, Heleně jsou dva). Bez ohledu na to, jak mladý jsem byl a co si o tom lidé mysleli, tehdy to pro mě byla správná věc. Z Petera jsem měl radost. Bylo mi teprve šestnáct, ale to nebyl problém. To zvládnu, říkal jsem si. A opravdu jsem se strašně snažil, aby to fungovalo. V té době jsem žil se svými rodiči a Christina zase se svými. Samozřejmě že nebyli nadšení z toho, jak se věci vyvinuly. Ale prostě se s tím museli smířit. A myslím, že jsme se s tím vypořádali docela dobře. Pravděpodobně pomohlo i to, že Christina byla o pár let starší než já.
Pořád jsem na něco hrál. Hraní bylo to nejlepší, co jsem znal. Začalo to když mi bylo pět – to jsme ještě žili v Eskilstuně. Naučil jsem se hrát na akordeon. A jednoho dne, když jsem přišel ze školy (to mi bylo devět nebo deset), stál v obýváku klavír. Pro většinu kluků v tomhle věku je utrpení muset sedět a hrát několik hodin týdně. Ale mně to přišlo skvělé. Přestože jsem nebral hodiny klavíru, hrál jsem tři, čtyři hodiny každý den.
Když jsem byl o něco starší, začal jsem přemýšlet o tom, že bych se stal muzikantem. Ale když jsem založil rodinu, upustil jsem od toho. Jedno léto jsem hrál v hotelu v Sälenu. Většinou jsem hrál ve Stockholmu s několika různými kapelami. Ale to bylo jen pro zábavu, i když jsem si přál, aby z toho bylo něco víc.
Hep Stars mě jednou viděli hrát v restauraci. Lelle (Lennart Hegland) si mě pamatoval ze soutěže amatérů v Brommě, kde Hep Stars skončili druzí. Takže když jejich klávesák musel z kapely odejít, jednu sobotu mi zavolal. Zeptal se mě, jestli bych s nimi nechtěl hrát na školním plese v Avestě. Jestli bych nechtěl! Druhý den jsem byl členem Hep Stars.
Vztah s Christinou trval dva roky. Helena se narodila to léto, kdy Hep Stars byli na vrcholu. Opravdu jsem dělal všechno pro to, aby tím rodina netrpěla. Chtěl jsem se o ně starat. Opravdu jsem se snažil. Ale zároveň jsem se nemohl vzdát svojí nové práce.
Nikdy jsem Christinu neukázal na veřejnosti. Mysleli jsme si, že by to uškodilo naší popularitě – to přiznávám. Taky jsem chtěl oddělit svůj profesionální a osobní život. Byl jsem přesvědčen, že co dělám na jevišti, je moje věc. Ale ne všechno šlo tak, jak mělo. S Christinou jsme se začali odcizovat. Došlo mi, že náš vztah nebude trvat už moc dlouho. Současně jsem si ale myslel, že ji nemůžu opustit a nechat na ní všechnu odpovědnost za děti. Byly to těžké chvíle.
Abych byl upřímný, musím přiznat, že kdybych se nepřidal k Hep Stars, s Christinou bychom se možná nerozešli. Alespoň ne tehdy. Na druhou stranu nemůžu vinit Hep Stars z toho, co se stalo. Bylo to moje rozhodnutí. Hep Stars mi jen dali šanci, když jsem chtěl hrát. Kdyby to neudělali oni, možná by to udělal někdo jiný. Představte si, kdybychom se s Christinou vzali… Všechno by se tím ještě víc zkomplikovalo.
Občas se s dětmi vídám. Nepravidelně, kvůli své práci. Někdy návštěvy dělí několik týdnů, jindy se s nimi vidím několikrát v jednom týdnu. Pro ně jsem pořád táta. Ale je mi jasné, že ve chvíli, kdy se Christina rozhodne jít dál a vezme si jednoho dne někoho jiného, budu se jich muset vzdát a přenechat morální odpovědnost za ně někomu jinému. Už jsem se více méně svého práva vzdal.
Jelikož s nimi nemůžu žít, nemůžu pro ně být „opravdový“ táta. To, že je podporuju finančně, nestačí. To není to nejdůležitější. To je důvod, proč s nimi třeba nechci pózovat pro nějaké roztomilé rodinné fotografie. Neměl bych z toho dobrý pocit. Opustil jsem je a nemůžu předstírat rodinné štěstí, které neexistuje.
Myslím, že navzdory tomu, jak provinile jsem se cítil, jsem vlastně udělal správnou věc, když jsem se s Christinou rozešel. Není správné, z dlouhodobého hlediska, žít s někým ve vztahu, když v tom nemáte srdce. Jsem teď mnohem šťastnější než v době, kdy jsem nevěděl, co vlastně chci. Ostatní ze skupiny to mohou potvrdit. Vždycky musíte dělat to, co považujete za správné – i když ostatní lidé to vidí jinak.
Vždycky je to tragédie, když to ovlivní děti. Ale na druhou stranu se takové věci dějí každý den. A určitě muzikant, který opustí svou rodinu, není horší, než kdokoliv jiný, kdo udělá stejnou věc?!
Když se stane něco takového, když máte osobní problémy a ani nemáte pořádně čas si všechno promyslet, je skvělé mít někoho dalšího. Myslím, že můžu říct, že Hep Stars jsou jako jedna velká rodina. Opravdu spolu skvěle vycházíme – Lelle, Christer, Sven, Janne, já – a „Felle.“ On je naším „neviditelným“ členem, který je stejně důležitý, jako my všichni ostatní.
Nemůžete čekat, že šest mladých mužů bude mít stejné názory na různé věci, ale myslím, že dobře zvládáme spolu vycházet. Ostatní říkají, že jsem to já, kdo s nimi pořád nesouhlasí. Vím, že jsem tvrdohlavý. Nikdy se nevzdám názoru, dokud se neukáže, že jsem se mýlil. A když s někým nesouhlasím a ukáže se, že jsem měl pravdu, strašně rád říkám: „Já jsem ti to říkal!“
Vzhledem k tomu, že jsem napsal většinu našich písniček, rozhodnul jsem se soustředit se na skládání hudby. I později, až Hep Stars skončí. Ale v tom případě se potřebuju ještě učit. Abych byl upřímný – neumím noty! Když skládám písničku, začne to tím, že mi zní melodie v hlavě. Když ji zapomenu, znamená to, že nebyla dobrá. Pokud si ji zapamatuju, napíšu k ní anglický text. Zatím jsem nenašel odvahu psát ve švédštině.
Občas přemýšlím o tom, co bych dělal, kdybych se býval nepřidal k Hep Stars. Rád bych se býval stal doktorem. Nebo architektem. Nebo komerčním umělcem. Ostatní ze skupiny vtipkují, že moje oblíbené věci jsou komiksy a sladkosti, ale mám i pár serióznějších zájmů. Například bych rád napsal muzikál nebo hudbu pro film. Teď právě spolupracuju s Lassem Berghagenem. A někdy si říkám: Kdybych složil hudbu a napsal švédský text – možná že by to fungovalo? Ale to se ještě uvidí…
Někdy mám chuť si koupit motorku a jezdit na ní na našich turné. Nebo něco v tom stylu. Mám rád věci, které jsou trochu dobrodružné a neobvyklé. V současné chvíli pro mě neexistuje nic lepšího, než sezení na kozlíku za koněm na závodní dráze.
Osobně nemám rád, když lidé předvádějí své partnery v novinách. Myslím… je to tak trapné, když to pak nevyjde. Myslím, že bych nikdy neukázal svou dívku médiím. To neznamená, že se toho bojím. Protože už mi opravdu tolik nezáleží na tom být idol. Doufám, že si to lidi nevysvětlí špatně. Chci, aby mě fanoušci měli rádi. Všechno je pak mnohem jednodušší. A nehledě na to, kolikrát jsem řekl, že je mám rád, bych si přál, abych mohl vysvětlit to, co k nim cítím. Nejradši bych je všechny objal a staral se o ně.
Současně jsem ale přesvědčen, že určitou část svého já si musím nechat jen pro sebe. Jednoho dne se ožením. Jako každý jiný. Budu mít někoho, kdo je doma pokaždé, když se vrátím. Je možné, že to není právě to, po čem dívky touží – stát se ženou v domácnosti – ale to bych chtěl. Myslím, že někdo by pořád měl být doma s dětmi, ať je to matka nebo někdo jiný.
Dřív jsem si myslel, že když je dívka roztomilá, něžná a tichá, stačí to. Teď už si to nemyslím. Musíte být schopen si s ní povídat. A žádat, aby vám byla věrná. To je asi nejdůležitější. Ale je to jediný požadavek, který mám. Protože jestli něco opravdu nesnáším, tak to jsou požadavky a výčitky všeho druhu.
Benny Andersson