(Směrem k moři)

(Za východu slunce jednoho květnového rána opouští Robert Nilsson rodný dům, aby začal svou první službu jako čeledín)

Robert:

Bude starý žluklý slaneček
ráno, v poledne i večer.
Bude zkyslé mléko,
budou rány a pohlavky.
Člověk to má snášet
a nestěžovat si.
A za to všechno
má ještě cítit vděčnost,
protože čeledín zná své místo
a na nic se neptá.
Ale ten potok tady
si svobodně teče,
dokud nedosáhne mořských vln.

Směrem k moři
běží tvá klikatá cesta.
Pod větvemi,
podél křoví,
kolem zátok
se vine tvé koryto.

Svou vlastní silou
můžeš si razit cestu
svobodně a bez obav –
nikdo není tvým pánem,
malá říčko.

Tam venku v moři
jednou budeš téct.
Tam budeš plynout ve vlnách.

A vzedmutá hladina
vyzvedne lodě
na svých širokých bedrech
až do nebeských výšin.
Můžeš vstoupit do jiného světa –
ty, kdož jdeš,
ty, kdož dopluješ
až k moři.