10. září 2009 udělala Lotta Bromé ve své show telefonický rozhovor s Fridou. O týden později přišla na kanále P4 Extra Švédského rozhlasu řada i na Agnethu.
Lotta: Minulý týden byl týden Anni-Frid Lyngstad, což znamená, že jsme hráli každý den jednu píseň od Fridy. A přesně před týdnem jsem s ní i mluvila. Pokud jste rozhovor propásli, můžete si ho poslechnout na naší webové stránce
(překlad si můžete přečíst zde). A co dnes a tento týden? Přirozeně to bude také výjimečný týden. Ti z vás, kteří nás celý týden poslouchali vědí, že máme na P4 Extra týden Agnethy Fätltskog. Poslouchali jsme písně z šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let i písně z 21. století. První písnička, kterou Agnetha složila, se jmenuje
Jag Var Så Kär a slyšeli jsme ji v pondělí. Byl to velký hit v Kvällstoppen, první Agnetina No.1 píseň. Ale svou úplně první písničku –
Två Små Troll – jsi složila, když Ti bylo šest, že, Agnetho?
Agnetha: Ano, možná mi bylo i pět, každopádně jsem byla ještě malá.
L: Srdečně Tě vítám v P4 Extra!
A: Díky moc.
L: Jakpak zněla ta písnička Två Små Troll?
A: Hmm, jak to jen bylo? (zpívá:) „Två små troll träffades en dag. Två små troll lekte med varann.“ (Jednoho dne se potkali dva malí skřítci. Dva malí skřítci si spolu hráli.) Tak nějak. Nic moc víc, byla to kratičká písnička.
L: Když jsi ji skládala, hrála jsi u toho na klavír nebo to bylo bez doprovodu?
A: Vždycky to bylo s klavírem, hned od začátku, když jsem zjistila, že dokážu vytvářet u piána melodie. Začala jsem s tím velmi, velmi brzy. Takže by se dalo říct, že jsem zpočátku byla samouk. Až mnohem později jsem začala chodit na hodiny klavíru.
L: Nezačínala jsi v těch show svého otce?
A: Můj otec byl, dalo by se říct, králem varieté ve Smålandu. Zaměstnával své vlastní tanečníky. Hrál na kytaru a skládal folkové balady, hlavně psal texty, takže myslím, že tuhle část mám po něm.
L: Byl ve varieté zábavný?
A: Byl to velmi zábavný člověk. Ale tyhle varieté jsem nikdy neviděla, dělal je předtím, než jsem se narodila.
L: Ale bývala bys je asi ráda viděla?
A: Jednoznačně. To by bylo úžasné. Viděla jsem fotografie z té doby. Později jsem ve varieté účinkovala i já společně s dalšími děvčaty.
L: Ve které show jsi účinkovala poprvé?
A: Hlavně v malých varieté ve Smålandu, takže jsem nemuseli jezdit nikam daleko. Opravdu to nebylo nic velkého.
L: Co se stalo s tvým smålandským nářečím, kam se podělo?
A: Ano, zmizelo. Nedávno jsem počítala, jak dlouho žiju ve Stockholmu a ukázalo se, že o pár let déle, než jsem žila v Jönköpingu. Z Jönköpingu jsem se odstěhovala, když mi bylo osmnáct. Takže nářečí se postupně vytratilo. Není to tak, že bych nějak pracovala na tom, abych se ho zbavila.
L: (se smålandským přízvukem) Ale určitě bys dokázala mluvit smålandsky, kdyby to bylo potřeba?
A: (také se smålandským přízvukem) Ano, pořád to umím, ale musím se soustředit, abych to dokázala. (normálním hlasem) Ale jde to snadno třeba když mluvím se svou sestrou.
L: Stejně je to se mnou a s västgötským nářečím – nabíhá mi samo, když mluvím s někým ze Skövde. Bylo Ti třináct, když jsi založila svou první skupinu. Jakou hudbu jste hráli?
A: Myslíš ty holky, se kterými jsem hrála? Ano, zpívaly jsme moje písničky, hrály jsme je na večírcích, nešlo o nic velkého. Ale pak jsem to začala brát víc vážně, když jsem začala zpívat s taneční kapelou – to mi bylo patnáct.
L: Frida mi říkala, že tehdy byly ve Švédsku věkové limity – člověk nemohl zpívat v kapele, dokud nedosáhnul určitého věku. Ale ona lhala o tom, kolik jí je.
A: Možná, že takové limity byly. Možná, že vám muselo být patnáct nebo tak.
L: Takže jsi začala ve správném věku.
A: (směje se) Vypadá to tak. Ale když o tom tak přemýšlím, nevím, jak to cítili mí rodiče. Dokážu si představit, že měli trochu obavy.
L: Báli se, když jsi třeba vyjela na turné?
A: Ano, protože tehdy jsme koncertovali opravdu hodně. Jezdili jsme autobusem pozdě v noci a vraceli se domů časně ráno druhý den, takže se pochopitelně báli.
L: Tenhle rozhovor jsme začaly tím, jak jsi psala písničky u klavíru už v pěti letech. Máš představu, kolik písní jsi složila?
A: Ne, to opravdu nemám. Ale bylo jich hodně. Nejvíc tvůrčí období jsem měla mezi dvacátým a pětatřicátým rokem. A obzvlášť v letech, kdy jsem byla s Abbou. Tehdy jsem vlastně pracovala dvojmo – tím myslím, že jsem ve stejné době vydávala i sólové desky. A taky jsem natočila dvě alba se svými dětmi – jedno vánoční a jedno s dětskými písničkami. Jedno s Lindou a druhé s Christianem.
L: A uprostřed 70. let jsi nahrála Elva Kvinnor I Ett Hus.
A: Ano, to je pravda.
L: Byla to tvoje poslední deska ve švédštině. Nebo měla bych říct zatím poslední? Bude nějaká další?
A: (směje se) Přála bych si, abych mohla říct, že právě teď na jedné dělám, ale není to tak, protože v mém životě je spousta jiných věcí a myslím, že své nejkreativnější období mám už za sebou. Myslím, že je to všechno za mnou. Občas mám nějaké nápady, ale zůstává jen u nápadů a pak je jen zavřu do šuplíku.
L: Zkusila jsem spočítat, kolik singlů jsi vydala a je to tak – je jich 43!
A: Ano, to zní zhruba správně.
L: Měla jsi i kariéru v Německu. Pamatuješ na to? (hraje píseň Wer Schreibt Heut‘ Noch Liebesbriefe).
A: To je Fragenzeichen Mag Ich Nicht?
L: Ne, to je Wer Schreibt Heut‘ Noch Liebesbriefe. To se přeloží jako „Kdo ještě dnes píše milostné dopisy“, ne?
A: Ano. V Německu jsem nahrála spoustu takových písní. Měla jsem výhodu, protože jsem se učila německy ve škole, takže jsem s tím neměla problém – prostě stačilo jen začít zpívat. (směje se)
L: Jak jsi na tom dneska s němčinou, umíš pořád dobře?
A: Ne, vůbec ne, protože už ji nepoužívám, ale pořád tam někde trochu je. V Německu jsem pracovala docela dlouho a dost jsem tam nahrávala a taky jsem tam půl roku bydlela.
L: S jedním Němcem jsi i chodila, ne? Byl to tvůj producent.
A: Ano, přesně tak.
L: V životě člověka potkají všelijaké věci.
A: Ano, vskutku (směje se)
L: Jak jsi mluvila o tom, že Tě občas napadne něco udělat… co vlastně každý den děláš? Hraješ na klavír?
A: Ano, občas hraju a vybírám melodie. Ale většinou to dělám se svými vnoučaty. Je to velký dar, mít vnoučata. Takže se je snažím trochu učit. Ale jinak se většinou věnuji všemu možnému, jen ne hudbě.
L: Například čemu?
A: Máme velkou farmu, takže je pořád co dělat. Pak jsou tu děti a vnoučata. Žiju každodenní život se vším, co s sebou přináší.
L: Takže většinou se staráš o rodinu?
A: Ano. Vždycky to tak bylo.
L: Mimochodem, jsi dobrá kuchařka?
A: (směje se) Máš hlad nebo co?
L: Vlastně trochu ano. (Agnetha se nahlas směje v pozadí) Co bys pro mě uvařila?
A: Momentálně nemám v troubě nic, ale když přijde na jídlo, mám všelijaké nápady.
L: Minulý týden jsem mluvila s Fridou a ona mi říkala, že když jste se naposled vy dvě setkaly, mluvily jste o významu inspirace. Že pokud byste měly udělat něco nového, musely byste cítit silnou inspiraci.
A: Ano. Myslím, že jinak je to velice těžké. A zvlášť v mém věku. Tím myslím, že jsme toho udělaly už tolik – jak Frida, tak já – jako ABBA i sólově. Je obtížné najít nový úhel, něco, co by mě výrazně motivovalo. Například jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych nahrála švédské lidové balady – máme tolik nádherných písniček. Ale nakonec jsem to neudělala. Je to těžké, člověk si na to musí vyhradit čas, někam odejít a opravdu to udělat.
L: Máš dojem, že jsou na Tebe kladeny extra vysoké nároky, protože jsi žijící legenda?
A: Částečně, i to mě ovlivňuje. Ale nezastavilo by mě to, kdybych měla dostatečně silnou motivaci udělat něco nového.
L: Člověk by si myslel, že jsi velmi plachá, ale jsi velmi odhodlaná, když se pro něco rozhodneš.
A: Ano, jsem zvláštní mix obojího. Plachost tam svým způsobem pořád je – děsí mě celý ten proces „vystavování se“. Vždycky jsem měla radši práci ve studiu než vystupování na jevišti. Ale i to byla občas veliká zábava. Je zábava dělat některé věci, i když si myslíte, že v nich nejste příliš dobří. S Abbou jsme neměli na výběr, více méně jsme museli vystupovat, i když se člověk necítil dobře. Protože když je vám dobře, není to problém, ale člověku není dobře pořád.
L: Takže chápu, že Ti to vyhovuje víc teď, když se můžeš rozhodnout, kdy chceš něco dělat a jestli se dáš vidět nebo ne.
A: Ano, přesně. Ale cítím i neskutečnou pokoru a vděčnost za to, čeho jsme dosáhli a že naše hudba žije dál.
L: Slyšela jsi o tom čestném koncertě v Hyde Parku minulou neděli?
A: Ano, věděla jsem, že se něco takového chystá a je to naprosto úžasné!
L: Byli tam třeba Chaka Khan nebo Kylie Minogue a vzdali vám hold, když zazpívali písně skupiny ABBA a na koncert přišlo i přes špatné počasí 40,000 Britů.
A: Je to úplně fantastické a zdá se, že to nikdy neskončí. Naše hudba se stane součástí historie.
L: Björn a Benny se ukázali na jevišti. Tuším, že Tě také pozvali?
A: (směje se) No, nejsem moc dobrá cestovatelka. Nikdy jsem se takovýchto akcí moc neúčastnila. A to ne proto, že bych nechtěla, jen je to pro mě prostě trochu obtížné.
L: Létání není moc velká zábava, že?
A: (směje se) Ne, ale už se to taky začínám učit.
L: Pořád s tím bojuješ.
A: Ano, ale člověk nikdy neví, jak to dopadne.
L: Měli jsme to potěšení zažít týden s Agnethou. Kdybys měla volit, jakou píseň bys vybrala?
A: (s povzdechem) No… Då Finns Du Hos Mig.
L: Řekni mi něco o té písni.
A: Je to jedna z mých oblíbených. Ani si neuvědomuji, že jsem ji složila. Má pro mě zvláštní kouzlo. Nedokážu říct proč, ale myslím, že je dobrá.
L: Stává se, Agnetho, že posloucháš svou vlastní hudbu?
A: Občas ano. Stává se to, když se jednou za čas cítím nejistá a mám nízké sebevědomí. Pak si přehraju pár písní a řeknu si „no, aspoň tohle bylo dobré“. A musím říct, že když si občas pustím nějakou písničku od Abby, cítím tu energii. Chápu, čeho si na naší hudbě lidé váží. Protože jsme do toho opravdu dávali všechno a obzvlášť energii. Hlasově jsme na tom tehdy byli nejlépe. Takže si myslím, že to, co jsme vytvořili, bude pořád znít dobře – není si na co stěžovat. Taky jsme byli velmi pečliví a všechno jsme dělali sami.
L: Teď si poslechneme píseň, kterou jsi složila, když jsi byla na vrcholu tvůrčích sil.
A: Díky.
L: Bylo skvělé, že jsi byla s námi v P4 Extra.
A: Byla to zábava. Už je konec?
L: Ano, alespoň protentokrát. Zakončíme to tvou písní.
A: To zní dobře. Díky a nashle.
L: Nashledanou.