(Tvář)

 

Naposledy se rozhlédneš
a pak položíš svůj klíč
na stůl, vedle vzkazu.
Vezmeš si kabelku a kabát,
nechceš toho nést moc,
co by tě po cestě zdržovalo.

Představuješ si jeho tvář
ráno,
když odcházel do práce,
beze slova.
Viděla jsi tvář cizince.
Nebylo to vždycky takhle.
Jeho tvář, tak cizí,
nevěděla jsi, co říct,
tak odcházíš
od tváře toho cizince,
ne milence, kterého jsi znávala.

Proč bys měla chtít volat přátelům?
Proč bys měla chtít začít znova?
Snažila ses to vysvětlit celé roky,
ale pokaždé to skončilo v slzách.
A jednu věc víš jistě,
řekla jsi sbohem tomu místu.

Ale přesto si představuješ jeho tvář
ráno,
když odcházel do práce
beze slova.
Viděla jsi tvář cizince.
Nebylo to vždycky takhle.
Jeho tvář, tak cizí,
nevěděla jsi, co říct,
tak odcházíš
od tváře toho cizince,
ne milence, kterého jsi znávala.

Někde zvoní telefon
v prázdném pokoji,
míle daleko.
Díváš se na nové město,
ale přemýšlíš o minulosti.
Déšť se snáší.
Proč si necháváš tu fotografii

jeho tváře, jako cizince
když odcházel do práce
beze slova.
Viděla jsi tvář cizince.
Nebylo to vždycky takhle.
Jeho tvář, tak cizí,
nevěděla jsi, co říct,
tak odcházíš
od tváře toho cizince,
ne milence, kterého jsi znávala.