Jak vznikalo album ABBA

 

Co uděláte se svým časem poté, co jste vyhráli soutěž Eurovize a dosáhli celosvětového úspěchu s vítěznou písní? To byla otázka, kterou si ABBA kladla v létě 1974, kdy se pomalu uklidňoval chaos nečekaných propagačních aktivit, které následovaly jejich dubnové vítězství v Eurovision Song Contest s písní Waterloo. Jistě odpovíte: je třeba složit a nahrát nové písně a tím navázat na úspěch, kterého se dosáhlo. Samozřejmě, ale pro Björna, Bennyho, Agnethu a Fridu to nebyla nevyhnutelně celá odpověď na danou otázku. I když nebylo pochyb, že budou pokračovat jako ABBA, na programu byly i další projekty. Björn s Bennym byli stále producenty ve společnosti Polar Music a měli hned několik závazků, kterým se museli věnovat: věřte nebo ne, ale jeden z nich bylo i album s Björnovou „starou“ skupinou Hootenanny Singers. Člověk by předpokládal, že tahle kapela půjde po ohromujícím úspěchu skupiny ABBA k ledu, ale v té době si Björn ve skutečnosti plánoval budoucnost, kde by mohl svůj čas dělit mezi obě skupiny.

 

Benny také dohlížel na nahrávání Fridina druhého sólového alba Frida Ensam (Frida sama), které pokračovalo až do konce roku 1975. Agnetha mezitím začala pracovat na své páté sólové desce Elva Kvinnor I Ett Hus (Jedenáct žen v domě), která taktéž vyšla až koncem roku 1975. Mimo to si členové ABBA museli vyčlenit nějaký čas na odpočinek mezi vší tou „zákulisní“ prací. To znamenalo zrušení turné po švédských „folkparks“ k značné nelibosti pořadatelů, kteří se těšili na lukrativní léto s nejpopulárnější domácí skupinou.

 

22. srpna 1974 konečně začala práce na třetím studiovém albu skupiny. Během prvních dvou dnů nahrávání byly dokončeny základní backing tracky pro písně So Long, Man In The Middle a SOS. Tyto tři nahrávky, stejně jako většina alba, byly realizovány ve studiu Glen, které se nacházelo v suterénu domu producenta a aranžéra Bruna Glenmarka. Do té doby ABBA většinou nahrávala ve studiu Metronome, ale když jejich talentovaný a vynalézavý zvukař Michael B. Tretow v Metronome skončil pracovní poměr a přestěhoval se do studia Glen, ABBA šla s ním. Pro skupinu bylo zároveň jednodušší zamluvit si Glen Studio na delší časové bloky, než tomu bylo v Metronome. Blokový pronájem studia pro ně byl čím dál tím důležitější, protože jak rostly jejich ambice, na nahrávání každé písně bylo potřeba víc a víc času.

 

Původní poněkud optimistický plán byl, že by nové album mělo být připravené k vydání před Vánocemi 1974. Ovšem přestože dokončení tří backing tracků na úplném začátku nahrávání bylo slibným znamením, čím více času ABBA trávila na zdokonalování každé nahrávky, tím jasnější bylo, že nemají šanci dokončit album během několika málo měsíců. Navíc na poslední dva listopadové týdny bylo naplánováno evropské turné, následované dalšími dvěma týdny koncertování po Skandinávii v lednu. A to ani nemluvíme o propagačních návštěvách různých evropských zemí a USA. Termín dokončení alba byl záhy posunut na jaro 1975.

 

Součástí nového hledání dokonalosti, o které se ABBA pokoušela, bylo, že skupina častěji vyřazovala celé nahrávky a zahazovala písně, které by si dříve nechali jednoduše proto, že je potřebovali k dokončení alba. Během nahrávání třetí desky písně jako Rikky Rock'n'Roller, Terra del Fuego nebo Crazy World skončily v odpadkovém koši, i když k poslední jmenované se nakonec vrátili, trochu ji vylepšili a vydali na B-straně singlu. Jindy se stalo, jako v případě Bang-A-Boomerang, že backing track byl zcela dokončen, když se Björn s Bennym rozhodli, že musejí přepsat některé části písně. Takže bylo třeba nahrát úplně novou verzi. V případě písně Rock Me zase existuje starší verze s názvem Baby, kterou zpívá Agnetha – když ale píseň nakonec vyšla, samozřejmě ji zpíval Björn.

 

Nahrávání nového alba probíhalo v pro Abbu poněkud problematické době, alespoň co se jejich mimoskandinávské kariéry týkalo. Ukázalo se, že nebude tak úplně jednoduché udržet úspěch, kterého dosáhli s Waterloo. Hitparádové umístění jejich následujících singlů – Honey, Honey a remixované verze Ring Ring – nebylo povzbudivé. Skupina si uvědomila, že je obětí tzv. eurovizního prokletí, které vítězům soutěže předurčovalo jeden hit a po něm se očekávalo, že zmizí z povrchu zemského navždycky. „Cítili jsme, že se všichni rozhodli,  že ABBA je něco, co prostě nejsme!“, vzpomíná Björn.

 

Bohužel první singl, který vzešel z posledního nahrávání, pouze potvrdil další pád. So Long byla rockovější nahrávka v rychlejším tempu s podobným rytmem a v celkovém stylu Waterloo, což byl zřejmě důvod, proč vyšla na singlu. Nebyla to však nejsilnější píseň, kterou měli v té chvíli k dispozici: když se singl objevil koncem roku 1974 na pultech obchodů, podle umístění v hitparádách se z něj vyklubal největší neúspěch skupiny ABBA vůbec. Ve Švédsku se umístil jen v první desítce a v Británii se v hitparádách neobjevil vůbec. To skupinu obzvlášť zneklidňovalo. Konec konců, Velká Británie byla centrem všeho, co udávalo trend v moderní populární hudbě.

 

Ve Švédsku a celé Skandinávii však posluchači zůstávali Abbě věrní a přijímali ji s nadšením jako vždycky. Po svém vydání v dubnu nové album, nazvané prostě ABBA, bleskově vyrazilo na první místo žebříčku, kde zůstalo několik měsíců a lámalo domácí prodejní rekordy, které dosud drželo jejich předchozí album Waterloo. Přední strana atraktivního obalu byla nafocena před stockholmským hotelem Castle, zatímco na zadní straně skupina pózovala v hotelovém foyer. Ve stejné době vyšel singl I Do, I Do, I Do, I Do, I Do – jakási pocta šlágrům z 50. let – a dokázal vylepšit postavení skupiny v mezinárodních hitparádách, přestože Británie stále volila postoj „počkáme a uvidíme.“

 

Teprve v druhé polovině roku 1975 všechno začalo vycházet ve velkém stylu. Tehdy totiž skupina konečně vydala na singlech dvě nejsilnější písně ze svého LP. První z nich byla ohromujícím způsobem brilantní SOS, s charakteristickým naříkavým Agnetiným vokálem. ABBA natočila ke čtyřem písním z nové desky videoklipy – Mamma Mia; SOS; I Do, I Do, I Do, I Do, I Do a Bang-A-Boomerang – a když tyto klipy odvysílala australská televize, znamenalo to začátek ABBA horečky nepochopitelných rozměrů – skupina okupovala první příčku singlového žebříčku 14 týdnů v řadě.

 

Vskutku, jen na nadšené naléhání RCA, australského vydavatelství, které Abbu zastupovalo, vyšla Mamma Mia jako čtvrtý singl z alba ABBA. Bylo to šťastné rozhodnutí, protože jen tato píseň sama o sobě strávila na špičce australské hitparády 10 týdnů a v Británii – kde SOS konečně vrátila Abbu zpátky do Top 10 – se Mamma Mia stala prvním No.1 singlem od Waterloo. Posměch, tradičně věnovaný vítězům Eurovize, nebyl u Abby viditelně na místě.

 

Přestože nahrávky skupiny ABBA měly od počátku identitu spojenou se všemi čtyřmi členy, bylo to právě album ABBA – zejména v ohromujících popových skladbách jako SOS a Mamma Mia – které jasně ukázalo, že kapela opravdu našla svůj vlastní zvuk a dospěla ke slavnému „ABBA soundu“. Nahrávky byly jiskřivé a čisté, vokály se chvěly v mnohovrstevných harmoniích a každý kousek zvukového spektra byl vyplněn vynalézavými klávesovými kudrlinkami, kytarovými riffy a dalšími zvukovými efekty. Docela jednoduše, ABBA bylo přechodové album, které z nadějné švédské skupiny udělalo významnou sílu v současné populární hudbě. A co je nejdůležitější, fenomenální úspěch písní z tohoto LP znamenal, že album ABBA vymazalo jakékoliv zbytky pochybností, kterým směrem čtyři členové soustředí své hudební úsilí po několik příštích let.