Björn Ulvaeus pro Dagens Nyheter, 27. 12. 2012

Nevěří v Boha ani jakýkoliv posmrtný život a protiví se mu všechny formy náboženského extremismu. Ateista Björn Ulvaeus však nemá žádný problém s tím, když se v kostele zpívají církevní písně, nebo s ceremoniemi na konci školního roku. „Lidé mají nezměrnou potřebu pohádek a mýtů. Já mám také rád ty nádherné příběhy a legendy, které pro mnohé hodně znamenají.“

 

Každý Štědrý večer navštíví Björnovu rodinu Santa Claus, ale Björn už ho hrát nemůže, protože vnoučata by ho poznala. „Pro mě je důležité, aby Santa přišel a děti zažily tu radost, kterou si pamatuji z dětství. I když dnes je pro mě Ježíšův příběh pouhou legendou a Ježíš sám je pro mě jen bájnou postavou.“

 

Od roku 2005 je Björn členem ateistické Humanistické společnosti. „Zajímám se o roli náboženství ve světské společnosti a žasnu nad tím, jak lidé mohou věřit v existenci něčeho, co nikdo nebyl schopen nikdy dokázat. Za takových podmínek se prostě nemůžu oddávat víře v 'něco' nebo 'někoho'.“

 

Björn Ulvaeus pochází z rodiny bez náboženských rituálů nebo ceremonií, přestože kdysi vylíčil víru v Boha: „Jsem pokřtěný i biřmovaný. To je něco, co prostě člověk dělal. Byl jsem docela mladý, bylo mi asi dvanáct.“

 

Björn vždycky nepochyboval o náboženství tak jako dnes. Teroristické útoky z 11. září 2001 však zafungovaly jako budíček. „Tehdy jsem si uvědomil, že lidé se subjektivními zážitky a představami, které nemají žádný podklad v realitě, si chtějí nárokovat moc nad jinými ve jménu náboženství.“

 

„Vidíme, že náboženské síly teď pronikají na politickou scénu. Náboženství by nemělo ovládat životy lidí, ať jde o křesťany nebo muslimy.“

 

„Vezměte si třeba Mitta Romneyho, který se chtěl stát americkým prezidentem. Je to Mormon a ve vší vážnosti věří v myšlenky tohoto hnutí. Kniha Mormonova je založena na domnělých zjeveních anděla. A takový člověk chtěl být vůdcem nejmocnější země světa!“

 

Navzdory své ostré kritice organizovaného náboženství si Björn myslí, že ceremonie s náboženským pozadím mají své místo. „Mnoho lidí dodržuje náboženské tradice – i když třeba nevěří v Boha.“

 

Minulé léto se Björnova nejmladší dcera Anna (z manželství s Lenou) vdávala. „Byla to nádherná malá svatba na řecké pláži, téměř jako ta v Mamma Mia!, se spoustou hudby, výborného jídla, přátel a proslovů.“

 

„Když jsem si bral Agnethu Fältskog, svou první ženu, chtěli jsme pravou pohádkovou svatbu v kostele, s obřadní slavností na zámku. Zvolili jsme cestu tradicí. Dnes jsem díky moudrosti a svobodě, která přichází s věkem, radikálnější.“

 

Björn Ulvaeus je ohromen úžasnou architekturou kostelů a cítí pokoru před vědomím, že kostely znamenají pro mnohé tolik. Žasne nad všemi, kteří vložili tolik úsilí do vybudování obrovských katedrál i nádherných kostelíků v malých vesnicích.

 

Teď stojí tady ve stockholmském kostele Hedvigy Eleonory. Pařížský Notre Dame považuje za úžasnou stavbu, ale považuje si a líbí se mu i malé venkovské kostelíky doma ve Smålandu.

 

„Myslím, že lidé, kteří vytvořili tato místa uctívání přemýšleli jinak. Kultura a společnost byly tehdy úplně jiné. Lidé si skutečně mysleli, že Bůh existuje a Ježíš kdysi chodil po zemi. To já nemůžu.“

 

 

„Ano. Doufám, že peníze z mých daní (tedy část z nich) jdou na zachování starých kostelů. Ty jsou součástí našeho dědictví.“

 

„Když se Kristina v muzikálu Kristina Från Duvemåla jako přistěhovalecká žena, která se vydala nazdařbůh do Ameriky, sama sebe ptá, jestli ji Bůh zklamal, je to volání po útěše. Pro mnohé je tato potřeba tak silná, že překročí hranici a cítí, že víra se stává skutečností, stává se pravdou.“

 

 

„Nacházím vnitřní klid ve svých čtyřech dětech a pěti vnoučatech. Být s nimi je léčivé. Nemáme žádné zvláštní problémy. Nemáme rituály nebo věci, které se musejí dělat. Pozemské problémy mě opouštějí, když jsme spolu.“

DN: Bojíte se smrti?

 

„Ne, konce ne, ale děsilo by mě dlouhé bolestivé umírání se spoustou utrpení.“

DN: Plánoval jste už svůj pohřeb?

 

„Ne, pohřeb by měl dát útěchu těm, kdo zůstali, a ti si pravděpodobně nejlépe zorganizují, jak by měl obřad vypadat. Ale možná si promluvím s dětmi o tom, jak by si to představovaly, abych se ujistil, že se naše představy netlučou.“