Benny Andersson vypráví o vzniku svého dosud nejrozsáhlejšího hudebního díla.
O jedněch velikonočních svátcích (na Zelený Čtvrtek) před sedmi nebo osmi lety bylo u mě pár přátel a já jsem měl nějakou práci v kuchyni. S Björnem jsme mnohokrát mluvili o tom, že bychom měli najít příběh, který by mohl posloužit jako základ nového muzikálu po Chess. Něco dostatečně nenáročného a zajímavého. Ale právě ve chvíli, kdy jsem se vracel z kuchyně, mě napadlo, že bychom se neměli upnout na „nenáročné a zajímavé.“ Naše hledání by se spíš mělo zaměřit na materiál, do kterého je člověk zapálený. Dávám přednost práci v tomto stylu – s příběhem, se kterým se můžu ztotožnit. A co víc – pokud možno by měl takový příběh pojmout můj zájem o lidovou hudbu.
Takže jsem tam tak stál v kuchyni a přemýšlel, kterou knihu jsem si za ta léta nejvíc oblíbil. Odpověď byla naprosto jednoznačná: Vystěhovalci od Vilhelma Moberga.
Ty knihy jsem objevil ještě za časů Hep Stars. Bylo mi sotva dvacet a četba těch románů pro mě byla velkým zážitkem. Vlastně už tehdy ten příběh byl inspirací pro nějakou hudbu. S Björnem jsme napsali píseň Träskofolket (Farmáři / Lidé v dřevácích). No, nic moc z toho nebylo. Byla to jednoduchá melodie a veskrze švédská. Skončila na B‑straně jednoho singlu. A jednou jsme ji zpívali s folkovým zpěvákem Harrym Brandeliem na oslavách svátku sv. Lucie ve Västerviku. Vzpomínám si ale, že jsem ji považoval za dobrou píseň.
Takže jsem z kuchyně rovnou zavolal Björnovi. „Vystěhovalci,“ řekl jsem, „to je to pravé.“ A jak si vzpomínám, byl okamžitě pro.
A pak samozřejmě taková věc potřebuje čas. Brzo vyvstaly otazníky. Jak to provedeme? Smíme vůbec? Není to umělecká svatokrádež, pohrávat si s mistrovským dílem? A původně jsme uvažovali o něčem nenáročném – ne o příběhu, který vypráví čtyřdílný román. Přesto pro mě srdcem příběhu byla Kristina, kolem níž se celí Vystěhovalci odvíjeli. Není to ona, kdo odstartuje emigraci, ale je to Kristina, kdo rozhodne, že opravdu půjdou. A bylo mi jasné, že muzikál by měl být založen na jejích emocích a těžit z nich. A zápletka by se měla odvíjet skrze Kristinu.
Chess jsme psali s pocitem, že muzikálový svět má rezervy. S výjimkou West Side Story, některých klasických kusů Rodgera a Hammersteina a možná Evity většina muzikálů byla docela nudná. Ve většině z nich podle nás hudba měla za úkol jen podepřít příběh, ale my jsme v té době věřili, že hudba by měla být na prvním místě.
Takže jsme se z Chessu hodně naučili. Aby byl muzikál výjimečně dobrým hudebním divadlem, musí za ním stát silný příběh. To je základ. A z toho základu pak vyvěrá hudba. Když jsme začali uvažovat o novém muzikálu, Björn žil ještě v Anglii a řekli jsme si, že pokud to příště nebude fungovat, nebude to v žádném případě vinou příběhu.
Tahle zkušenost byla pro mě opravdu důležitá, když jsem skládal hudbu pro Kristinu. Poslech Kristiny z CD se nikdy nemůže vyrovnat shlédnutí v divadle. Celé představení se vším všudy je to, co se počítá. Divadelní provedení je lepší než samotná hudba. Když tvořím hudbu jen „pro hudbu,“ pracuji jinak. U Kristiny jsem se přizpůsobil textům a divadelním scénám. A tak by to přesně mělo být.
Zároveň je ta hudba čistě moje – od začátku do konce. Žádné kompromisy. Čtyřminutovou popovou písničku můžete složit u piána a s kytarou, jako jsme to s Björnem dělali dřív a jako bychom to zase dokázali. Ovšem muzikál prostě není sňatek z rozumu. Musí stát pevně na emocích z hudby, a proto se člověk musí spolehnout sám na sebe. Úplně. Samozřejmě mě rozesmutňují a rozveselují jiné věci, než vás, ale pokud mě nic v hudbě neosloví, jsem si jistý, že neosloví ani vás. Proto skládání vyžaduje tolik času. Něco, co zní dnes dobře, nemusí za pár týdnů vyvolávat stejné reakce. Je to jen otázka přepracování. Je pravděpodobnější, že hudba bude opravdu dobrá, když se pracuje tímhle způsobem – současně však člověk nemůže zavrhnout ten původní intuitivní pocit.
Seriózní práce na Kristině z Duvemåly pro mě začala po Velikonocích 1989. Ze začátku se toho moc nedělo. Byl to totiž obrovský krok, pustit se do Vilhelma Moberga. Pokusit se překonat to, čeho už dosáhnul se svými romány, bylo nemyslitelné. Člověk si nechce zahrávat s mistrovským dílem.
Ale až poté, co jsme se s Björnem rozhodli, že Vystěhovalce přetvoříme v něco vlastního, dalo se to do pohybu. Pak jsem si uvědomil, že chci pracovat na dvou úrovních. Na jedné straně by měl být výsledek velkolepý a rozsáhlý – epos v hudbě. Jediný pocit, který plyne celým představením. Na druhé straně by v rámci celku měly být menší části s odlišným laděním. Nejsnazší byly ty části, které byly kompletně naše, ne Mobergovy. V těch jsme si mohli vyhrát. Jednou takovou částí je píseň o vších a další je scéna s pastorem Jacksonem, v níž se prolíná švédština s angličtinou.
Ale trvalo to dlouho. Všechno vyžadovalo čas. Když jsme se poprvé setkali s Evou Moberg, dcerou Vilhelma Moberga, abychom prodiskutovali práva k příběhu, řekli jsme si s Björnem, že potřebujeme dramatika. Přes Evu Moberg jsme se seznámili s Carlem Johanem Sethem a spolupracovali jsme s ním několik let. Po nějaké době jsme se ale zasekli. Rok a půl jsme seděli a zírali na 52 stran papíru s načrtnutými zlomky příběhu a nic se nedělo. Tyhle stránky papíru představovaly jednotlivé scény, se kterými jsme počítali pro představení, ale vůbec jsme nebyli schopní je sestavit dohromady. Teprve když přišel režisér Lars Rudolfsson, začaly do sebe jednotlivé části zapadat. Muzikál se pořád skládá z jednotlivých scén, ale člověk už nemá pocit, že jsou oddělené. Je to komplet, celek.
Stalo se to, že jsme mohli navzájem vyřešit své problémy diskusemi. Spolupráce byla skvělá. Opravdu si myslím, že nikoho z nás by ani nenapadlo, aby podnikal něco nového velkého bez těch druhých. Tak dobrý pocit máme z naší spolupráce.
Podle mě bylo pro nás velmi cenné to, že Rudolfsson je tak muzikální. Zahraju pro něj malý kousek a on ho hned vstřebá a je schopen na něj reagovat. Další věc byla, že Lars Rudolfsson měl svou verzi představení, Björn měl svou a já též. Ale společně jsme je mohli rozvinout v celek. Instinktivně jsem věděl, jak vypadá moje verze muzikálu, ale vyjádřit tu představu bylo stejné, jako pokusit se popsat modrou barvu – když vám poprvé někdo tu barvu ukáže, člověk prostě jen stojí a nadšeně křičí: „To je ono, to je přesně ono!“
Stejné to bylo i s konkurzy. Člověk ví, že mezi tisíci kandidátek hledá ženu s jasným čistým hlasem. A určitě najde pět nebo šest velmi talentovaných zpěvaček, které by byly schopné perfektně si osvojit roli Kristiny.
Ve druhém kole konkurzů jsme měli patnáct dívek a osm chlapců. A pak najednou přišla Helen Sjöholm. Tehdy a právě tam všechno fungovalo tak, jak mělo. Ona je zdaleka nejlepší, vyhrává čistým talentem. Jako by pro tu roli byla stvořená. A opravdu se mi líbilo, jak okomentovala to, že vyhrála konkurz, když jí Rudolfsson zavolal. „Vy jste všichni tak stateční,“, řekla.
Ve skutečnosti věděla, že to dokáže, i když my jsme si nebyli tak jistí. Řídili jsme se intuicí. A v průběhu celého tvůrčího procesu se ani jednou nestalo, že by se jí zatřásly kolena. Ani když jsem seděl v obecenstvu při premiéře, jsem si nevšiml nejmenší známky nervozity. Později při jednom nahrávání ve studiu jsem zaslechl adrenalin v jejím hlase, ale nikdy při představení. A jak už jsem říkal, u Kristiny je to vždycky divadelní představení, co rozhoduje.
Opravdu nevím, jak přesně to dělám, když píšu hudbu. Sedím u piána ve studiu a předstírám, že to, co zrovna hraju, neexistuje. Neumím noty. Možná, že by to bylo jednodušší, kdybych se mohl podívat do notového zápisu a rozuměl mu, je taky možné, že by moje hudba byla jiná, kdyby byla napsaná na papíře. Je to tak, že skládám poslechem. Nejprve chvilku piáno, pak se přesunu k počítači, když začínám pracovat na aranžmá.
Bez pomoci moderních technologií bych nebyl schopen produkovat svou hudbu tak snadno. Ale jinak to není nijak pozoruhodné. Muzikanti, kteří neznají noty, vždycky pracovali tímhle způsobem. Melodie vznikají bez rozmyslu, člověk si je zapamatuje a pak je později rozvede.
Nepamatuju se, v jakém pořadí jsem složil písně pro Kristinu. Jen vím, že písní která vznikla jako poslední, byla
Du Måste Finnas (Ty musíš být). To je píseň, v které Kristina poté, co byla vystavena nepochopitelnému utrpení a strádání, nakonec zapochybuje o existenci Boha. Pokud On neexistuje, pak ona nebude schopna vydržet. Tahle píseň je ve své podstatě srdcem příběhu a to jsem si uvědomil velice brzy. Chtěl jsem do ní vložit všechen smutek, všechnu touhu. Představoval jsem si ji jako složitou, komplikovanou malou „symfonii“.
Ale běda! Tak to nakonec vůbec nedopadlo.
Kdybych tu píseň psal jako první, Du Måste Finnas by byla určitě docela složitá a důmyslná. Ale když všechno ostatní bylo hotové, situace byla úplně jiná. V té chvíli bylo úplně přirozené napsat tu píseň klasicky – se slokami a refrénem. Vytvořit něco čistého a obzvlášť jednoduchého a tím zdůraznit důležitost písně jako ústředního motivu muzikálu. Viděl jsem Kristinu už mnohokrát a pokaždé cítím, že obecenstvo je upřímně uchváceno právě v tomto bodě.
To ale nutně neznamená, že jsem věděl, co dělám. Člověk neví, jak to udělal, když se něco podaří tak, jak chtěl… a pak později se ukáže, že tak to chtěli i ostatní. Kdyby to člověk věděl, dělal by stále ty samé věci dokola.
S mým nejmladším synem jsme navštívili místo v USA, kde se příběh odehrává. Viděli jsme Taylor’s Falls a Gladerský hřbitov, kde by byla Kristina pohřbená. Byl jsem v kostele a dokonce jsem seděl v kavárně, kde ve své době sedával i Vilhelm Moberg. Byl to způsob, jak se seznámit s prostředím. Je zajímavé, že Taylor’s Falls skutečně existuje. Je zajímavé, že události, které se stanou v románech, jsou současně dokumentární a smyšlené. Ale co si člověk naší generace na rozdíl od člověka z Mobergovy doby nedokáže představit, je každodenní život emigrantů. To neuvěřitelné strádání. Hlad, stěhování a cestování na zcela neznámé místo, ten pocit, když stojíte uprostřed ničeho a snažíte se sami sebe přesvědčit, že právě v této chvíli, tady a teď jste doma. Dnešní uprchlíci se určitě dokáží ztotožnit s touhou emigrantů být někde jinde a s jejich steskem po domově. Ale pro dnešního Švéda je prakticky nepředstavitelné pochopit tu bezednou bídu ve Smålandu a nesmírné životní nesnáze, které tehdy lidé prožívali. Ne že bychom o tomhle přemýšleli během konkurzů. Ale zpětně musím říct, že je dobře, že nemáme v hlavních rolích žádné vysoké blonďáky.
Noc po premiéře jsem vůbec nespal. V devět ráno druhý den jsem seděl společně se členy ansámblu a četli jsme noviny. Všude se psalo, že muzikál je úspěch. Televizní stanice vysílaly ve zpravodajství jako hlavní zprávu to, jak je show úspěšná a já jsem si ten pocit užíval velice dlouho. Ten pocit štěstí z něčeho, na čem člověk pracoval tak usilovně, aby toho dosáhl. Byl jsem přesvědčen, že ta radost bude protikladem v jiné situaci, kdy všechno nepůjde tak dobře.
A samozřejmě je škoda, že nemůžeme vědět, co by si o tom myslel Vilhelm Moberg. Bylo by skvělé slyšet ho říkat: „Odvedli jste dobrou práci, hoši.“
Benny Andersson, jaro 1998