(Zachránila jsi mě na poslední chvíli)

 

Co jsem věděla, když jsem odešla toho léta,
byla jsem uštvanou ženou bez života,
co mě jen mohlo čekat tam venku?
Ale vystoupila jsem ze svého vlaku,
věděla jsem naprosto přesně, stálo to na mém lístku,
že tohle je konečná stanice,
dál žádný ubožák nikdy předtím necestoval.

Pak ke mně přišla žena, byla tak mladá
a v náručí nesla malý, maličký raneček.
Byla vážná a váznul jí hlas,
když říkala: „Ty jsi ta pravá, teď si to vyměníme.

Já si vezmu tvou samotu a ty si na oplátku vezmeš mé dítě.
Bude to pro ni nejlepší a bude s tebou v bezpečí a bude jí dobře.“
Pohlédly jsme si hluboko do očí a uzavřely dohodu
a ona zmizela tak, jak přišla
a já jsem v náručí držela tebe –
zachránila jsi mě na poslední chvíli.

Starala jsem se o dítě, jak jen jsem uměla.
S láskou, fantazií a radostí a myslím,
že i s trpělivostí matky.
Mé srdce poskočilo pokaždé,
když jsem zaslechla tvůj hlas.
Většinou byl plný smíchu nebo pláče,
ano, to jsem vždycky viděla jako příležitost tě utěšit.

Čekala na někoho, na nějakou ztracenou duši,
která přišla o všechno a mohla tedy všechno získat.
Pak jednu takovou zahlédla a tak dala sbohem
svému drahocennému břemenu, aby mohla zmizet.

Úplně jsem oněměla a jen jsem cítila váhu na své ruce.
Co to bylo, co mi dala a co mě tak utišilo a zahřálo?
Ale její čin měl jistě svůj motiv a důvod.
Zřejmě chtěla, abych ti jednou řekla,
jak jsi mě na poslední chvíli zachránila.

Protože každým dnem má vděčnost roste,
protože teď vím, co mi dala.
Dostala jsem dítě lásky
a nikdo neví, co by se mnou bylo,
kdyby neexistovala.

Pohlédly jsme si hluboko do očí a uzavřely dohodu.
A ona zmizela tak, jak přišla
a já jsem v náručí nesla tebe –
zachránila jsi mě na poslední chvíli.