The ABBA Wonder

                       

Björn: Ne, to byla naprosto seriózní nabídka, o které jsme vážně uvažovali. Bylo by to turné čítající 100 koncertů. Byla to hodně lákavá nabídka, nebudu předstírat, že ne. Jsme sice bohatí, ale tolik zase ne. A s tolika penězi může člověk vykonat hodně dobrého. Tehdy jsem řekl, že to zvážíme, když nám nabídnou dvojnásobek, ale to byl samozřejmě vtip. Předtím jsme odmítli nabídky při příležitosti různých výročí – Live Aid, 30 let Abby atd. Abych byl upřímný, nenáviděli jsme turné už za časů Abby a myslím, že v našem věku by to pro nás byl obrovský šok… a pro naše fanoušky taky. Agnetha a Anni-Frid jsou už babičky. Jsou lidi opravdu tak nadšení z představy vidět šedesátileté muzikanty z Abby se všemi těmi vráskami… já tedy nevím.

 

 

B: Stříbrné elastické kostýmy by stejně nebyly na pořadu dne. Jeden z nich byl tehdy tak těsný, že jsem si v něm nemohl ani sednout.

 

 

B: Věřte mi, my jsme pečlivě zvážili každé pro a proti, na které si vzpomenete. Je pravda, že zvuk by byl lepší. Tehdy jsme se často ani neslyšeli. Nechával jsem si promítat bubny a basovou kytaru na monitoru, abych aspoň udržel rytmus. Ale ani to nebylo kolikrát možné. Hlavně Agnetha nemá o něco takového vůbec zájem. Pořád má ještě trauma z toho, jak s námi málem spadlo letadlo. Taky byste neměli zapomínat, že naše zpěvačky byly tehdy mladými matkami od rodin a na turné se jim hrozně stýskalo po dětech. A navíc pořád pociťujeme řadu negativ s tím spojených jako je davová hysterie, pronásledovatelé, nuda, nervozita, strach z neúspěchu, hádky. Pamatuju si na jeden koncert v dešti v Austrálii uprostřed bouře – málem nás zabila elektřina při zkratu. Ne, nikdy znova! Pojďme se bavit o něčem jiném, začínám na sobě pozorovat stresové symptomy.

 

Přesto k jakémusi neoficiálnímu comebacku došlo. Zazpívali jste společně na narozeninové párty vaší kamarádky.

 

B: Ano, ale to byla čistě soukromá akce – 50. narozeniny Görel Hanser. Ona byla po dlouhou dobu naší pravou rukou – je to okouzlující žena. Zazpívali jsme pro ni švédskou lidovou píseň, ne něco od Abby. Trochu jsme to předtím secvičovali – v takové prostorné koupelně pro invalidy. Benny tehdy zavtipkoval: „Měli bychom se nad sebou zamyslet – odmítneme nabídku na miliardu dolarů a místo toho tady nacvičujeme v koupelně.“

 

 

B: To bylo samozřejmě úžasné. Neuvěřitelná dávka adrenalinu. To byla doba, kdy změny v hudebním průmyslu opravdu začaly být vidět – technické možnosti, přenosy přes satelit, otáčecí jeviště, perfektní zvuk. Ale ta euforie velmi záhy vyprchala. Pořád mě ale ohromuje, kolik rockerů patří mezi fanoušky Abby: U2, Kurt Cobain, Foo Fighters, Elvis Costello, Oasis, Led Zeppelin, R.E.M. a dokonce i Johny Rotten ze Sex Pistols, přestože punk byl ztělesněním antipopového hnutí.

 

 

B: Já vím – nemyslete si, že nám tahle ironie unikla. Obzvlášť když uvážíme, že první manželství všech čtyř členů ABBA ztroskotala. Je docela zvláštní, poté, co jsme se každý dali vlastní cestou, setkávat se denně s dítětem, které jsme společně přivedli na svět před 30 lety. Mám čtyři děti, s každou manželkou dvě, a mé nejstarší dceři Lindě, o které jsem napsal text k písni Slipping Through My Fingers, když jí bylo šest a poprvé šla sama do školy, pryč od táty, ven do zlého a nebezpečného světa, je teď 33. Ale dítě jménem ABBA pořád září víc než cokoliv jiného v našem životě. Mimochodem, jsem rád, že dnes je svatba ústředním tématem našeho muzikálu. Původně měla ty písně zpívat různá zvířata. Opravdu! Žirafa, která zpívá SOS? To jsem nemohl pochopit. Vlastně na začátku se nám s Bennym vůbec ten nápad muzikálu postaveného na našich písních nelíbil, ale pak jsem se ženou a s dětmi viděl muzikál Pomáda a najednou jsem si to celé dokázal představit.

 

ABBA se nikdy oficiálně nerozpadla. V roce 1981 (ve skutečnosti to bylo na začátku roku 1983 – pozn. red.) jste si ale dali přestávku, která už trvá čtvrt století. Kdy a proč se břímě jménem ABBA stalo příliš těžkým?

 

B: Všeho jsme najednou prostě měli po krk. Davové hysterie, všelijakých tlaků, paparazziů. Nejhorší to bylo, když jsme se s Agnethou rozvedli a krátce na to se Benny s Fridou vzali. Pro Agnethu a mě to byly trpké chvíle. A v té samé době Benny s Fridou byli velmi šťastní. Když máte tak diametrálně odlišné nálady jako zatrpklost a euforie v jedné chvíli v jedné skupině, jejíž členové jsou prakticky skoro pořád spolu, pak z toho vzniká napětí. Spousta lidí říká, že podle mých textů se dá vystopovat, kdy na tom bylo naše manželství dobře a kdy špatně – jako třeba „Where are those happy days…“ (Kde jsou ty šťastné dny…) a „what happened to our love…“ (Co se stalo s naší láskou…) v SOS, ale tak jednoduché to není. Někdy je tam určité propojení. Například The Name Of The Game vypráví o psychologovi, ke kterému jsme s Agnethou chodili, abychom zachránili naše manželství. Vzpomínám si, že ostatní tři členové byli hluboce dojatí, když jsem jim ukázal text k The Winner Takes It All: „Tell me, does she kiss, like I used to kiss you? Does it feel the same, when she calls your name?“ (Řekni mi, líbá Tě tak, jak jsem to dělala já? Je to stejný pocit, když Ti řekne jménem?). Dokonce i nějaká ta slza ukápla. Opravdu… No a pak tu byl ten pronásledovatel… Agnetha si to nemohla nechat líbit – připadalo jí, jako kdyby ji ostatní lidé nutili žít život samotáře. A to všechno pak bylo později zveličeno. Agnetha není tak podivínská, jak lidé říkají. A konečně já s Bennym jsme se dostali do fáze, kdy jsme měli pocit, že už jsme všechno řekli. Nechceme se opakovat.

 

 

B: Máte pravdu. Z nás čtyř ona měla nejdramatičtější život. Když jsem slyšel, že muzikál Mamma Mia! bude o mladé dívce, která nezná svého otce, volal jsem Anni‑Frid, abych ji uklidnil. Jistě chápete, že se k téhle záležitosti nechci moc vyjadřovat a nemůžu mluvit za Anni‑Frid. Ale máte pravdu – její život je klasický příběh „od bídy k bohatství“. Nejdřív to vypadalo, že je sirotek a pak se ukázalo, že se narodila jako výsledek Lebensborn programu (během německé okupace Švédska se nacisté snažili „vyprodukovat“ dokonalé Árijce nebo alespoň „lepší“ Švédy spojením německých důstojníků s vybranými švédskými ženami). Její německý otec se našel a uskutečnilo se rozpačité rodinné setkání. Pak se Fridina dcera zabila při autonehodě. Potom se Anni‑Frid provdala za německého prince a on zemřel na rakovinu. Ze sirotka princeznou. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale teď když jste se o tom zmínil, úplně se mi před očima rozvíjejí celé scény a dramatické situace. Možná se takový muzikál bude hrát 100 let poté, co odejdou všichni, kterých se ten příběh týká. Ale teď by to bylo příliš choulostivé.

 

 

B: Ano, ano… Ale co si myslíte o Mamma Mia?

 

 

B: K tomu bych chtěl poznamenat, že dirigent muzikálu si půjčil všechny naše originální nahrávky a více méně použil původní aranžmá. Přirozeně jsme se nemohli vyhnout určitým změnám. Do orchestřiště se klavír nevejde, takže musíte použít syntetizátor. Mimochodem – v našich písních to [synt zvuky] neslyšíte, protože jsme si na tom s Bennym dávali hodně záležet, ale ve skutečnosti jsme byli jedni z prvních, kdo používali syntetizátory. A pokud jde o překlady, slyšel jsem některé naše písně v hindštině a v japonštině a zněly opravdu dobře.

 

 

B: Vím, co tím myslíte. Samozřejmě, my jsme ti hloupí Švédi, ale víme, co děláme. Vždycky jsem byl přesvědčen, že instinkty jsou stejně důležité jako inteligence. Musíte dělat to, co od vás píseň žádá. Třeba to známé „a-ha“ v refrénu Knowing Me, Knowing You je tam jen proto, že jsme potřebovali dvojslabičné slovo. Bez „a-ha“ by něco chybělo, ale slovo s nějakým významem by narušilo to uzavřené sdělení „Knowing me, knowing you“. Myslím, že melodie je nejdůležitější částí písně. Vždycky jsme začínali s melodií. Jen tak jsme si pobrukovali nebo zpívali nesmyslná slova, pak jsem si vzal nahrávky s sebou domů a hledal jsem téma – nápad na příběh, na slova, která by pasovala k melodii. Jestli si dobře vzpomínám, nikdy jsme neuvažovali stylem: „Dancing Queen… to bude píseň o dívce, která má ráda večírky. Teď jen potřebujeme melodii a máme to.“ Ne, vždycky to bylo přesně obráceně. Třeba u Take A Chance On Me tohle staccato jednoslabičných slov perfektně sedělo do rytmu už nahrané hudby. A co vlastně máte proti slovu „Chiquitita“?

 

 

B: Banány se jmenují Chiquita. „Chiquitita“ znamená v překladu „malá rozkošná holčička“. Ten chlapec z textu sám sebe vidí v roli ochránce, proto používá takové mazlivé oslovení. Když se z Chiquitity stal hit v jižní Americe, uvědomil jsem si, že máme spojení s lidmi. Naše hudba neznala hranice. Nemyslím, že pro chilskou skupinu by bylo stejně snadné mít ve Švédsku hit, tak jako pro nás tam. Mimochodem, pracovní název byl „In The Arms Of Rosalita“.

 

 

B: Pracovní název Dancing Queen byl Boogaloo. V té fázi tahle píseň zněla jako něco, co vzešlo z funky jamování. Začínali jsme s jakousi popovou verzí soulu amerických černošských muzikantů té doby, jako byl třeba George McCrae, který měl hit s písní Rock Your Baby. Tahle jam-verze byla trochu pomalejší než ta finální a nepodařilo se nám dovést ji k úspěšnému konci. S Dancing Queen jsme pracovali až do posledního mixování. Konečná verze byla desekrát hutnější, víc zhuštěná než ta první. To je často hodně těžké – dobrat se konečné verze, aniž by zněla uspěchaně. Vzpomínám si, že jsme měli několik verzí The Winner Takes It All, z toho tři konečné mixy, které všechny podle nás zněly dobře. Ale jeden byl nakonec moc pomalý a jeden moc upjatý. Je to docela nevyzpytatelné. Štve mě, když lidi mluví o Abbě jako o továrně na hity, jako bychom to dávali dohromady na výrobní lince. Pracovali jsme hodně tvrdě! A naše písně nikdy nebyly tak jednoduché, jak se zdálo.

 

 

B: Máte pravdu. Tady byl zase rozhodující rytmus. Když si vezmete „da-da dada“ – což je klíčová část písně, smyčka, která má největší potenciál co se týče melodické chytlavosti – pak přesně tam musíte umístit název písně – Mamma Mia. Zde přichází na řadu intelekt – když chce člověk vytvořit efektivní, údernou strukturu písně. Často se stávalo, že jsme s Bennym měli pocit, že máme perfektní melodii pro novou písničku, ale když ji pak Agnetha s Fridou zpívaly ve studiu, prostě to nefungovalo. V takovém případě jsme museli začít úplně od začátku.

 

 

B: První jméno, které se mi vybaví, je samozřejmě Brian Wilson, ale to není reálné, protože on pracuje zásadně sám, ne v týmu. Takže… s Randy Newmanem? Ne, on mě nepotřebuje – sám píše výborné písňové texty.

 

Písně Abby vyzařují takovou nevinnost, jakou dneska skoro nenajdete. Má tahle okouzlující naivita co dělat s vašimi osobnostmi?Bylo to dáno dobou a nebo jste si tehdy řekli, že pocity půjdou na dračku?

B: Moje první reakce je jednoznačná – bylo to dobou. Ale ve skutečnosti to tehdy nebylo zdaleka tak nevinné. Nebyli jsme dva vesničani, co píšou hudbu ve středověku uprostřed hlubokého lesa. Ve Vietnamu zuřila válka, aféra Watergate se právě provalila, byl terorismus, byla jaderná energie, atd.

 

 

B: Možná. Když se na to dívám s odstupem, myslím, že nám pomohlo, že jsme byli ti modroocí, naivní, hloupí Švédi. Pracovali jsme na svém vlastním písečku a svým vlastním tempem. Člověk pracuje úplně jinak v stresujícím prostředí, jako je třeba New York, kde tlak dokázat to cítíte 24 hodin denně.

 

 

B: Ano, souhlasím, zvlášť když uvážíte, že hudební svět je prudérnější než film nebo moderní umění. Musím přiznat, že Gimme! Gimme! Gimme! je jediná píseň, kde se sám sebe ptám: „Na co jsi probůh myslel, když jsi psal píseň o osamělé sexuchtivé ženě?“ Tehdy jsem asi musel mít notnou dávku empatie, protože jsem se rozhodně nikdy neoblékal do ženských šatů. To se mi líbí na Mamma Mia! – tam starší žena zpívá tuhle píseň mladšímu muži, který s ní flirtoval. Role jsou prohozené. Mimochodem, co to je „booty call“?

 

 

B: No… a to má být pokrok nebo co? A co to má co dělat s Gimme! Gimme! Gimme! ?

 

 

B: Vždycky jsem věděl, že jsem předběhl dobu.

 

 

B: Sting – to by byl zajímavý spolupracovník při psaní písní! Dalo by se říct, že on po nás převzal první místa v hitparádách – když my jsme pomalu začali mizet ze světel reflektorů, kariéra Police se rozbíhala. Ne, Does Your Mother Know nemá nic společného s Lolitou ani s „groupies.“ (groupie = zapálená fanynka známé osobnosti, obvykle rockové hvězdy, která následuje objekt svého obdivu po koncertech apod. zejména za účelem navázání sexuálního kontaktu – pozn. překl.)

 

 

B: Jistě, to mě hodně trápí. A myslím nebo spíš doufám, že jsem si vypěstoval jakýsi šestý smysl na slídivé budižkničemu. Každopádně od chvíle co jste tady můj vnitřní detektor pípá jak o závod.

 

 

B: Ohromuje mě, že jakýsi mladý Američan dokázal zkombinovat jeden ze svých nápadů s nečím už existujícím a ta kombinace vedla v dokonalou popmusic. Ale soudě podle vašeho výrazu nemůžete tu píseň vystát. Proč?

 

 

B: Neudělali jsme to pro peníze. Samozřejmě nám bylo jasné, že té písně se neprodají pouhé tři kopie, když má na sobě napsané „Madonna“. Odmítli jsme předtím spoustu žádostí o samplování. Madonnin producent nás přesvědčil. Mimochodem, vyděláváme víc na Mamma Mia! než na Abbě. Je to zvláštní, ale příjemné. Vzpomínám si, jak jsem si poprvé pomyslel: „Naše hudba bude žít dál, i když se už nikdy nedotkneme hudebních nástrojů.“ K tomu došlo, když jsem jel výtahem a zaslechl jsem coververzi I Have A Dream od Muzak. Vyvolalo to ve mně zvláštní směs pocitů. Byla to naše hudba a přitom nebyla. Znělo to příšerně, ale vědomí, že na tom vyděláváme, zmírnilo moje rozčilení. Od té doby už jsem nikdy neměl smíšené pocity z odkazu Abby.

 

 

B: Určitě scéna z filmu The Adventures Of Priscilla, Queen Of The Desert. Na co jen ten autor scénáře myslel? A taky mi jednou říkal jeden kamarád, že byl na safari v Keni, užíval si ticha přírody a najednou ho vyrušily tóny Dancing Queen z projíždějícího džípu. ABBA v džungli! Anebo ta coververze Gimme! Gimme! Gimme! Od… hmm, jak se jen jmenují? Rocková skupina, oblečení v kůži… a jedna žena od nich dělala jakýsi převrácený striptýz – začínala nahá a končila úplně oblečená. Naprosto bizarní.

 

 

B: Že v dnešní době se víc umělců řídí „My Way“ principem, tedy že stejně jako Frank Sinatra si nechávají psát písně. Všiml jsem si, že jen málo skladatelů jsou opravdoví „dříči“. Spokojí se s málem, s jedním dobrým nápadem. My jsme byli spokojení teprve ve chvíli, kdy všechno bylo správně, když každá zatracená nota byla na svém místě! Naše nejlepší písně mají neodolatelnou melodii, dobrou hudební smyčku nebo riff, chytlavý název, text, který si můžete zazpívat, oblíbené nebo zajímavé téma, perfektní úvod a vhodný závěr. Když vynecháte jednu z těchto přísad, budete mít sice dobrou píseň, ale ne klasiku.

 

 

B: Takové chvíle jsou, dokonce i teď, během našeho rozhovoru.