The ABBA Wonder

Frida: Nevím, jestli se ode mě čeká, že tady budu tančit, ale radši to dělat nebudu. Dobrý večer všem. Tohle je fantastický večer a jsem úplně rozechvělá. Pro nás je to skutečně dojemná chvíle. Jako skupina jsme nevystoupili už 28 let – rozešli jsme se v roce 1982. A nemyslím, že se ještě někdy znovu dáme dohromady. Na to je už trochu pozdě. Ale musím říct, že i když jsem babičkou, dnes v noci se cítím jako teenager – opravdu se tu bavím, je to jako bych byla na soukromém rokenrolovém večírku – potkáváme znovu všechny své oblíbence, znovu nás inspirují.

Je to úplná fantazie a je to skutečně vzrušující. Samozřejmě jsme velice poctění, šťastní a vděční za to, že jsme byli uvedeni do Rock’n’Rollové Síně Slávy, že jsme se zařadili do této proslulé skupiny výjimečně talentovaných lidí, z nichž mnozí nás inspirovali a byli našimi vzory. Překonává to všechno, o čem člověk může snít.



Vzhledem k tomu, že jsme spolu tak dlouho nehráli, chtěla bych poděkovat ostatním členům skupiny – Bennymu, Björnovi a Agnetě. Agnetha s Björnem se velice omlouvají, že tu dnes večer nemohou být, ale posílají svůj pozdrav a samozřejmě jsou také velmi poctěni a vděční a přestože tu nejsou osobně, jsou s námi alespoň v myšlenkách. Ve skutečnosti jsem dnes s Agnethou mluvila, protože jsem chtěla vědět, jak se má a co si o tom všem myslí a ona byla velmi dojatá a hrdá, že jsme byli přijati do Rock’n’Rollové Síně Slávy.

Také bych chtěla poděkovat Stikkanovi - Stikkanovi Andersonovi, našemu zesnulému manažerovi, který byl také znám jako pátý člen skupiny. Byl to skvělý člověk a bez něj bychom, myslím, tady dnes nestáli. A opravdu mě dojímá to, co kdysi začalo jako partnerské vztahy, a dovedlo nás dnes večer až sem.

Můj dík patří rovněž všem našim fanouškům – všem těm loajálním lidem z celého světa. Vím, že někteří z nich jsou dnes večer tady. Mluvili jsme s jedněmi, kteří přijeli až z Austrálie jen kvůli této události, aby se s námi osobně setkali, což je skutečně dojemné. A chtěla bych poděkovat i jednomu z našich největších fanoušků – mému vnukovi Jonathanovi, který sedí támhle. Odjakživa měl rád naši hudbu, přestože hraje v heavymetalové skupině. Líbí se mu naše hudba a má rád svou babičku. Jsem na tebe hrdá a mám tě ráda, drahoušku!

 

Benny: Víte, pro mě je naprosto neuvěřitelné, že tu stojím. Měli byste vědět, že ve Švédsku se žije skvěle. Ale v 50. letech jsme tam neměli rozhlas, takže jsme nemohli poslouchat Rhythm and Blues nebo Rock and Roll. Vlastně existoval rozhlas – jediná veřejnoprávní stanice, která hrála hodinu, možná dvě hodiny hudby denně – takový styl pořadu „pískej si při práci.“ A začalo to nějakou vážnou hudbou a pak pouštěli všechny možné styly a když jsme měli štěstí, na konci programu zazněla nějaká populární píseň. To bylo všechno, co jsme měli. Takže jsme vyrůstali na švédském folku, italských áriích, francouzských šansonech, německých cajdácích a na Johnu Philipu Sousaovi. Ale vlastně to nebylo tak špatné, protože když to všechno dáte dohromady, stane se z toho něco, co můžete slyšet v nahrávkách Abby.

Takže jsme neměli blues, nebo to, čemu vy říkáte blues. Ale měli jsme něco podobného. Protože nad 59° severní šířky se přes východní Rusko, Finsko až po Skandinávii táhne tzv. melancholický pás, který občas někteří zaměňují s "vodkovým pásem." A když žijete v zemi jako je Švédsko, s pěti, šesti měsíci na sněhu a slunce na nějaké dva měsíce úplně zmizí, odrazí se to, jak věřím, v tvorbě místních umělců. Jednoznačně je to vidět ve švédské lidové hudbě, můžete to slyšet i v ruských lidovkách, můžete to vidět v očích Grety Garbo. A dokonce to můžete slyšet i v hlase Agnethy a Fridy v některých našich písních. A ti, kdo jsou dostatečně pozorní, si toho můžou všimnout i ve filmech Ingmara Bergmana.



Ale ve Švédsku byly obchody s deskami. Svou první desku jsem si koupil v roce 1957 – byl to Jailhouse Rock od Elvise Presleyho. Se skvělou B-stranou Treat Me Nice. A od té chvíle nebylo návratu. Protože nebýt těch písní od Beach Boys, Lennona a McCartneyho, Joni Mitchell, Chucka Berryho a dalších, dnes večer bychom tu nebyli. Takže si myslím, že ABBA je vlastně směsí všech těch evropských stylů, které jsme poslouchali jako děti, a toho, co přišlo později. A nedávno jsem si říkal: co kdyby nikdo ze členů Rock’n’Rollové Síně Slávy neexistoval? Jaký by byl svět? Zamyslete se nad tím na chvíli. Já myslím, že by byl docela nudný. Takže inspirace, kterou jsme měli od všech těchto skvělých skladatelů a zpěváků společně se vším tím evropským materiálem, je to, co nám s Abbou umožnilo oslovit naší hudbou celý svět v době, kdy všechen rock a pop pocházel buďto z USA nebo z Británie. A teď nás nakonec tyto písně dovedly až sem, do Rock’n’Rollové Síně Slávy, kde všechny naše vzory už jsou. Tím se cítíme být, a teď mluvím za Agnethu, Fridu, Björna i sebe, hluboce, hluboce poctěni.