The ABBA Wonder

Po všem tom rozruchu, který způsobilo mé nenadálé otcovství Anni-Frid Lyngstad a následné reportáže v časopise Bravo, bych vás všechny chtěl znovu osobně oslovit na tomto místě. Ze všeho nejdřív bych chtěl poděkovat časopisu Bravo z celého srdce za to, že všechno rozhýbal a umožnil mi kontakt se skupinou ABBA a zejména s Anni-Frid svým článkem o "neznámém německém otci" Anni-Frid. Za druhé bych chtěl poděkovat vám, čtenářům Brava, za váš nesmírný zájem a občas i dojemnou účast v celém příběhu. Od chvíle, co jsem se vrátil ze Stockholmu, kde jsem se poprvé setkal s Anni-Frid, telefon nepřestal zvonit. Téměř nepřetržitě mi volají čtenáři Brava, zejména dívky. Gratulují mi a zavalují mě otázkami, jak probíhala má třídenní návštěva u Anni-Frid a Bennyho. Chtějí vědět veškeré podrobnosti. Jistě chápete, že se s vámi nemůžu podělit o všechny detaily. Konec konců, jsem celý den v práci a večer a obzvláště v noci pak potřebuji trochu klidu.

 

To je důvod, proč vám chci ty nejdůležitější věci sdělit touto cestou. Jde o skutečnosti, které jste si v Bravu zatím nemohli přečíst. Nejprve si představte, že dům, ve kterém Anni-Frid s Bennym žijí, je jako hrad. Když jsem tam poprvé stál v pátek 9. září u paty nádherného schodiště s kyticí rudých růží a uviděl jsem svou "novou" slavnou dceru, jak stojí na opačném konci tohoto schodiště, myslel jsem, že sním. Přišli jsme k sobě a objali se. V těch prvních chvílích jsme neřekli ani slovo. Prostě jsme věděli a cítili, že není pochyb o našem příbuzenství. Nikdy nezapomenu ten moment, kdy jsme si poprvé pohlédli do očí. Potom jsem si uvědomil, že má stejné vysoké čelo, jako její matka a i očima jsou si hodně podobné. Nakonec Frida pomalu řekla neobratnou němčinou: "Dobrý večer... vítejte." Pak jsme šli do domu společně s Bennyho a Fridinou tetou, která mě vyzvedla na letišti. Přátelskost a pohostinnost, kterou jsem byl zahrnut v následujících třech dnech, se zažije jen jednou v životě. Anni-Frid s Bennym mi řekli, že se mám u nich cítit jako doma. A to nebyla jen prázdná fráze. Dovolili mi, abych si vybral vlastní pokoj, ve kterém bych chtěl být. Ale pochopitelně mně všechno vyhovovalo.

 

Anni-Frid nám připravovala jídla osobně a rozmazlovala mě. Zpočátku její teta překládala všechno, co jsme říkali. Benny také mluví německy docela dobře. S každým dnem Anni-Frid rozuměla německy o něco lépe. Žádala mě, abych mluvil velmi pomalu. Ptala se, jestli mi vadí, že se na mě pořád dívá, protože celá ta věc pro ni pořád byla jako pohádka. Já jsem řekl: "Jistě že ne, pro mě je to stejné."

 

První noc jsme společně seděli do čtyř do rána. Pochopitelně, Anni-Frid chtěla vědět všechno, co jsem si pamatoval o její matce, a já jsem chtěl také znát veškeré podrobnosti o jejím osudu. Když jsem si představil, že musela projít celým těhotenstvím, porodem a všemi denními starostmi jako devatenáctiletá úplně sama, jistě si umíte představit, jaký smutek jsem pocítil. A nic jsem o tom nevěděl celých 32 let. Jak krutý umí občas život být! Když byly Anni-Frid pouhé dva roky, její matka zemřela v 21-ti letech na ledvinné selhání.

 

Když mi Anni-Frid druhý den řekla, že se chce naučit německy co nejrychleji, protože jsou věci, o kterých chce mluvit jen se mnou, aniž by někdo překládal, zhroutil jsem se. Zmizel jsem do svého pokoje. Z ničehož nic toho bylo na mě moc. Po pár minutách za mnou přišel Benny a jemně se zeptal: "Udělali jsme něco špatně?" Odpověděl jsem: "Ne, právě naopak. Vrátím se k vám za minutku."

 

Aby mě trochu rozptýlili, vzali mě na prohlídku starého města a koupili mé ženě dvě nádherné porcelánové svíčky jako suvenýr. Také jsme šli do luxusní restaurace na večeři.

 

Ve skutečnosti jsem se chtěl vrátit do Německa v neděli, ale kvůli všemu tomu rozrušení a historkám, které jsme si museli říct, nikdo z nás nepomyslel na to, abychom rezervovali zpáteční letenku. Když jsem si to uvědomil v neděli ráno, všechny lety už byly plné. Proto jsem letěl zpátky až v pondělí. Anni-Frid mě doprovázela na cestě na letiště a slíbila, že zavolá co nejdřív. To také mezitím udělala. Teď chce i začít psát dopisy v němčině, aby se můj jazyk naučila rychleji.

 

Čtenáři časopisu Bravo, teď si možná dokážete představit, jaké to je, být najednou otcem Anni-Frid Lyngstad. Pochopitelně má tento fantastický blesk z čistého nebe v mém životě i svou stinnou stránku. Například si jistě umíte představit, jak špatně jsem se cítil, když mi reportér z Hamburgských novin zavolal poté, co se můj příběh objevil v Bravu, a zeptal se mě: "Přestanete teď pracovat? Co uděláte se všemi těmi milióny od své dcery?" Novinář z Cologne mi zase zavolal a zeptal se: "Vy jste ten slavný pan Haase?" Já na to řekl: "Ne, já nejsem slavný pan Haase. Jmenuji se prostě Haase a tak by to mělo zůstat." I když mě myšlenka, že mám dceru jako Anni-Frid, činí nesmírně šťastným.