The ABBA Wonder

Když Björna Ulvaeuse naplní pocit výjimečného štěstí, ví, že uspěl. Emoce a perfekcionismus jsou základem tvůrčího potenciálu legendy jménem ABBA.

 

Je to fascinující. S Bennym Anderssonem jsme vytvořili něco, co jsme chtěli a mnoha dalším se to líbí také. Je skvělé, že se to stalo a že to potkalo právě mě. Nechci, aby to znělo namyšleně. Ve skutečnosti cítím obrovskou pokoru a vděčnost.

Uveďte nějaké příklady, jak to probíhalo, když jste skládali písně.

Na začátku jsme s Bennym trávili celé dny v takové malé špeluňce v sídle Polar Music na Östermalm. Byla to malinká místnost s klavírem, jednou židlí a kytarou. Hráli jsme a zpívali nesmyslné anglické texty a najednou se objevil nepatrný motiv pro sloku, melodická smyčka a my jsme si hráli s různými rytmy a styly. Někdy jsme si vzali nějakou známou písničku a řekli si, že chceme „tenhle“ styl, a tak jsme si ji dokola přehrávali. A to je zvláštní: je to právě tak, jak to je, najednou přišlo něco nového jen tak odnikud, z ničeho nic. Je těžké to vysvětlit.

Byl z toho hit?

Ne. Zřídka se stávalo, že jsme dokončili celou píseň najednou. Spíš jsme něco našli a pomysleli si, „jo, tady je něco, co není úplně špatné, ale teď co to krucinál je?“ A tak jsme se pokoušeli ten nápad rozvést. Někdy to nikam nevedlo. Ale pokud byl ten motiv dostatečně dobrý, zapamatovali jsme si ho. Tak jsme sbírali věci, které nebyly nikde zapsané, ale objevovaly se znovu, protože byly dobré a stálo za to si je pamatovat. Později jsme je třeba použili pro něco jiného. Dali jsme dohromady bridge, jindy refrén a třeba až po dvou letech sloky, haha.

Určitě mezi tím musel být i nějaký brak?

Odpad? Minimálně 95% toho, co jsme vytvořili, bylo k ničemu. To je nejdůležitější část tvůrčího procesu – zbavit se toho, co nevyhovuje. Jiné skupiny možná pracují na úrovni 50%. My ne. My – a Benny byl skoro horší než já – jsme byli odhodlaní nikdy nesnížit laťku. Šli jsme jen za tím nejlepším, hledali jsme pocit výjimečného štěstí, že máme něco opravdu zatraceně dobrého. Takže jsme nelítostně zahazovali všechen brak.

Páni! Takže jste měli silné perfekcionistické rysy?

Byli jsme perfekcionisté. Vydali jsme ze sebe všechno, dokud jsme nebyli úplně spokojení. Za všemi našimi deskami kromě možná té první, která vznikla ve chvatu po našem vítězství v Eurovizi v Brightonu, si dodnes stojím.

Takže jste pokaždé věděli, že máte v rukou úspěšný singl?

Ani náhodou! To jsme nikdy nemohli vědět. Když si vezmeme třeba Dancing Queen – byli jsme na ni pyšní, ale že se z ní stane takový hit – jak jsme to sakra mohli vědět? Když se na to člověk dívá zpětně, je to jednoduché říct, ale je nesmysl si myslet, že bychom mohli něco takového odhadnout dopředu. Ale po celém světě jsme měli lidi, kterým jsme věřili. Lidi s citem pro věc, kteří řekli, co si myslí – mezi nimi třeba Stiga Andersona. A těm jsme posílali svoje alba, aby vybrali ty nejlepší písně.

Vy jste psal texty. O co jste usiloval?

Vždycky jsem chtěl, aby text fungoval – symbióza mezi textem a melodií musí být absolutní. A psaní textů samo o sobě je úžasným tvůrčím procesem. Sedával jsem doma s backing trackem – jen bubny, basovka, kytara a klávesy, někdy i smyčce – a přehrával jsem si ho pořád dokola. A po chvíli se z té hudby vynořil příběh a ten říkal: tohle jsem já, takový jsem. Zní to divně, ale tak to skutečně bylo, přinejmenším aspoň v polovině písní. Například Knowing Me, Knowing You – viděl jsem před očima osamělého muže, který prochází prázdným domem, kde jsou jen sbalené krabice. S každým krokem si uvědomuje samotu a vědomí, že takhle se věci mají a je konec, ho prostupuje. Tenhle obraz byl základem příběhu, se kterým jsem pracoval.

Odkud ten obraz přišel?

To přesně nevím. Musíte mít fantazii. A referenční body. Každý má něco, co ho inspiruje. Věci, které člověk viděl a slyšel. Benny i já jsme měli za sebou deset let zkušeností v Hep Stars a Hootenanny Singers, což byla pro Abbu velká výhoda. Mozart – se kterým se ve skutečnosti samozřejmě vůbec nemůžeme srovnávat – složil tři symfonie během tří měsíců a řekl, že jeho hudba tam někde je, že on je pouhým zprostředkovatelem, médiem, které tu hudbu přivádí k životu. Pro nás to nebylo tak jednoduché! Tvrdě jsme dřeli, nejen Benny a já, ale všichni ve studiu, a ne nejméně ze všech Agnetha a Anni-Frid, Michael B. Tretow a všichni ti talentovaní muzikanti – někdy to byl úplný brainstorming!

Poznáte kreativního člověka?

Je to člověk, který se nebojí riskovat, má neukojitelný hlad po vytváření nových věcí. Být podnikavý a vidět příležitosti a řídit projekty je taky druh kreativity. Judy Craymer, koproducentka Mamma Mia!, do mě mnoho let hučela svůj nápad udělat z písní ABBA televizní seriál. Mysleli jsme si, že to je opravdu hodně přiblblý nápad, ale po nějaké době mě to začalo zajímat. Nakonec je z toho světově nejúspěšnější muzikál všech dob.

Co byste udělal jako ředitel Kreativity?

Povzbuzoval bych nové nápady a dal prostor neúspěchům. Tým podílející se na nějakém projektu může poskytovat nesmírně důležité vstupy, ale ty přijdou vniveč, protože manažer jim nepopustí uzdu. Takže se snažím myslet spíš podle švédské, horizontální organizace, než podle té vertikální, kterou jsem mnohokrát viděl třeba ve Spojených Státech. Tam se manažeři bojí převzít iniciativu ze strachu, že výše postaveným manažerům se to nebude líbit. A stejný signál posílají směrem dolů v rámci celé organizace. Je to k ničemu – jasná brainstormingová chyba!

Obdiv publika – je to odměna tvůrčího člověka?

Radost z toho může mít obrovská, ale Benny ani já nejsme narcisté ani exhibicionisté. Nepřipadá nám to přirozené. Ale loni na podzim jsme se objevili na koncertě v Hyde Parku, kde písně ABBA hráli a zpívali různi umělci. Na konci jsme vyšli na jeviště a VROOOM... Ne, není to moudré: 30000 jásajících a křičících lidí, jakási gigantická láska, která proudí směrem k vám... to byl naprosto ohromující pocit! Vstřebal jsem to a pomyslel si: „tohle není moudré, jak k tomu krucinál došlo, jak je možné, že se děje něco takového?“ Musím přiznat, že tahle zkušenosti mi opravdu zvedla sebevědomí alespoň na celý týden!