(Litujte dítě)

 

Když mi bylo devět, učil jsem se přežívat,
učil jsem se na nikoho se neohlížet.
Sám sobě jsem dělal společnost
a v samotě nacházel útěchu.
Nahoře ve svém pokoji jsem plánoval svá vítězství
docela sám.
Nikdy jsem nežádal o pomoc,
nikdo by mě nechápal.
Nikdy jsem nežádal ty dva, co proti sobě dole bojovali,
aby náhodou neřekli ne.

Litujte dítě, které má ambice
a ví, co chce,
dítě, které ví, že nikdy nezapadne tak,
jak se od něj čeká.
Litujte dítě, které znalo své rodiče,
vidělo jejich chyby,
vidělo jejich lásku umírat před svýma očima.
Litujte dítě, které zmoudřelo.
Nikdy se nezeptalo: „Jsem já příčinou vašeho trápení?“
Aby náhodou neřekli ano.

Když mi bylo dvanáct, můj otec se odstěhoval.
Odešel s fňukáním, ne s křikem.
Nechyběl mi, dokonale vyklidil pole.
Byl jsem blázen a podivín
a ve své naivitě jsem si myslel, že to ty dva,
které opustil, sblíží.
Ona však udělala další tah, jakmile se odplazil.

Jsem pro ni ten poslední, řekla mi ta žena.
Nikdy nenechala svou postel vychladnout.
Někdo se přistěhoval, já prásknul dveřmi,
někdo, kdo se k ní bude chovat jako dřív.

Dal jsem se cestou nejmenšího odporu.
Měl jsem svou hru,
měl jsem nadání a sžíravou touhu
jednoduše se vytratit.
Litujte dítě beze zbraní,
bez obrany.
Nemůže uniknout ze svazujících pout,
vždycky je o krok pozadu.
Nikdy jsem jí nezavolal,
abych jí řekl, co všechno jsem dokázal –
byl jsem jenom její syn!

Litujte dítě, ale ne stále.
Ne, pokud se nezmění.
Může získat všechno, po čem kdy toužilo,
pokud je připraveno platit.
Litujte radši tu lhostejnou matku –
o co přišla,
co ztratila, když mě nechala odejít.
Nezavolal bych jí – úplná bláhovost –
co kdyby řekla: „kdo?“