(Zvoň, zvoň)

 

Seděla jsem u telefonu,
čekala jsem osaměle.
Miláčku, úplně sama
sedím a čekám a přemýšlím o tobě.
Je temná a bezútěšná noc,
vypadá to, že nic není jak má být.
Řekni mi, drahý,
jak to mám bez tebe vydržet?
Ano, jsem skleslá a je mi smutno
a nevím, co mám dělat.

Zvoň, zvoň!
Proč mi nezavoláš?
Zvoň, zvoň –
nejšťastnější zvuk ze všech.
Zvoň, zvoň!
Zírám na telefon na stěně.
A sedím úplně sama a ztrácím trpělivost.
Prosím, pochop, co potřebuju,
tak zvoň, zvoň!
Proč mi nezavoláš?
Tak zvoň, zvoň!
Proč mi nezavoláš?

Byl jsi tady a teď jsi pryč.
Udělala jsem něco špatně?
Nemůžu uvěřit tomu, že bych se mohla
tak strašně zmýlit.
Bylo to mnou nebo tebou?
Řekni mi, je opravdu konec?
Zaslechneš můj pláč
a budeš vědět, že mi srdce puká.
Prosím, odpusť a zapomeň
nebo snad, miláčku, radši:

Zvoň, zvoň…