The ABBA Wonder

e-Časopis československého FanClubu skupiny ♠ABBA♠

Novinky

04.09.2021: ABBA Voyage
09.03.2015: The Complete Recording Sessions podruhé

První sbírka na nové vydání legendární knihy The Complete Recording Sessions byla bohužel neúspěšná. Autor nyní zahájil druhý (a poslední) pokus. Přispět tentokrát můžete za trochu pozměněných podmínek zde. Pokud bude kampaň neúspěšná, kniha pravděpodobně v dohledné době nevyjde. Kdo tedy můžete, pomozte, prosím, tento projekt zrealizovat. Stojí za to!

28.01.2015: Sbírka na The Complete Recording Sessions

Dnes začala sbírka na aktualizovanou verzi legendární knihy The Complete Recording Sessions. Přispět můžete zde. Za příspěvek v minimální výši 750 SEK máte knihu a doručení po Evropě zdarma. Vítán je samozřejmě i jakýkoliv nižší příspěvek.
• archív novinek •

Galerie

. - 17
.
zobrazení: 57359
známka: 2.50

Motto:
"It´s only pop but we like it !"

O čem se píše...

Kristina v Royal Albert Hall

Vydáno dne 23. 04. 2010 (5436 přečtení)
Konečně se mi podařilo dát dohromady článek o mém putování do Londýna na koncert anglické verze muzikálu Kristina Från Duvemåla, dnes už uváděného pod zjednodušeným názvem Kristina. Příjemné čtení!

Když se mi poprvé asi před deseti lety dostala do ruky původní švédská verze na 3CD, hned na první poslech mě muzikál ohromil. Vzpomínám si, že i když jsem tehdy nerozuměl ani slovu, hudba byla tak silná, že sama o sobě vyvolávala emoce. Aniž bych tušil, o čem jsou písně jako Guldet Blev Till Sand nebo Du Måste Finnas, mě při jejich poslechu mrazilo. Když jsem pak o něco později sehnal kompletní překlad textů, můj dojem z tohoto mistrovského díla se ještě prohloubil. Od té doby je pro mě Kristina Från Duvemåla synonymem toho nejlepšího, co kdy Benny s Björnem společně vytvořili a to přes veškerý respekt, který chovám jak k repertoáru skupiny ABBA, tak k muzikálu Chess.
 
Tehdy by mě samozřejmě ani ve snu nenapadlo, že budu mít někdy příležitost poslechnout si všechny ty srdcervoucí melodie živě. Ve Švédsku se muzikál už dávno přestal hrát a přípravy anglické verze se tak protahovaly, že už jsem ani nevěřil v její uskutečnění. A pak Benny s Björnem z ničehož nic ohlásili koncert v newyorské Carnegie Hall. Jaké mají ti Američani štěstí! V roce 1996 mohli vidět původní verzi na koncertě v Minnesotě a teď dostanou i anglickou verzi naservírovanou až pod nos! Kdyby tak Kristina zavítala i někam do Evropy! A stalo se… Když na veřejnost poprvé pronikly informace, že je ve hře koncert v Londýně, začal mi běhat mráz po zádech. Nebylo by to trochu přitažené za vlasy, cestovat kvůli nějakému koncertu do Anglie? Kvůli NĚJAKÉMU koncertu určitě. Ale kvůli Kristině s Helen Sjöholm v hlavní roli ani náhodou. Měl jsem jasno okamžitě. A když pak holandský ABBA fan klub nabídnul zprostředkování vstupenek do prvních řad, rozhodnutí padlo během pár vteřin. Jedeme na Kristinu!
 
 
Zorganizovat cestu a zajistit ubytování v Londýně bylo v době Internetu až překvapivě jednoduché – i to mě definitivně přesvědčilo, že by byla čirá bláhovost propásnout takovou příležitost. Všechno bylo zařízené víc než dva měsíce dopředu a celá ta velká událost se zdála být strašně daleko. Najednou ale zbývaly dva týdny, pak jeden a pak tu z ničehož nic byl 13. duben – den před odletem.
 
Nevím, jestli za to mohla právě ta třináctka, ale nutno přiznat, že náš výlet nezačal příliš šťastně. V předvečer cesty nás skolila choroba a ještě ráno to vypadalo, že snad ani neodletíme. Nakonec jsme ale zatnuli zuby, v lékárně na Ruzyňském letišti se vybavili nezbytnou léčbou a nastoupili do letadla směr Londýn. Po dvouhodinovém letu jsme šťastně přistáli na letišti Heathrow, aniž bychom tušili, že se sem už nemáme vrátit…
 
Metrem jsme se přesunuli do centra a ubytovali se v pěkném hotýlku kousek od Earl’s Court, kde ještě před několika dny probíhala výstava ABBAWORLD. Do večera zbývalo pár hodin, takže jsme vyrazili na krátkou procházku po Londýně s hlavním cílem najít Royal Albert Hall. To se nám celkem bez problémů podařilo a později jsem se dozvěděl, že jsme se kolem potulovali právě v době, kdy dorazili Benny s Björnem. Ani jednoho jsme ale bohužel nepotkali a zpátky do hotelu jsme se vrátili bez autogramů.
 
 
 
 
Před sedmou hodinou jsme vyrazili zpátky k hale. Zvenku vypadá opravdu velkolepě a uvnitř se člověk už vůbec nediví, proč má přídomek „Royal“. V luxusnější budově jsem asi v životě nebyl, i když nutno přiznat, že už jsem seděl na pohodlnější židli :-) Usadili jsme se ve čtvrté řadě uprostřed a kochali se pohledem na plně vyprodané hlediště. Už po prvním letmém pohledu mezi diváky mi bylo jasné, že jsem udělal obrovskou chybu, když jsem uposlechnul instrukcí, které jsme obdrželi společně se vstupenkami a nevzal jsem si s sebou foťák. Tento zakázaný přístroj tam totiž měli snad úplně všichni. Utěšoval jsem se myšlenkou, že jsem jediný přítomný „slušňák“, ale popravdě se mi do podvědomí neustále dralo úplně jiné a mnohem méně lichotivé pojmenování.
 
 
Něco po půl osmé zhasla světla v hledišti a my jsme napjatě očekávali začátek vysněného koncertu. První překvapení nás ovšem čekalo ještě než zazněly první tóny předehry. Dříve než kdokoliv vystoupil na jeviště strhnul se obrovský potlesk. Vzápětí jsme zjistili příčinu – příšeřím sálu se na svá místa tři řady za námi připlížili Björn s Bennym. Nenápadný příchod jim ale nevyšel a celá hala byla na nohou a vestoje jim aplaudovala. Oba vypadali trochu vyvedení z míry a Björn musel diváky uklidňovat, aby se vůbec mohlo začít. V duchu jsem si dvojnásob spílal za absenci fotoaparátu…
 
Když se konečně potlesk utišil a všichni se znovu usadili, na jeviště přímo před nás vystoupil dirigent Paul Gemignani a orchestr na jeho pokyn spustil předehru. Už během prvních tónů si člověk uvědomí, jak výjimečný skladatel je Benny Andersson. Jaký pokrok udělal od písní jako Sunny Girl, Isn’t It Easy To Say nebo I Saw It In The Mirror. Vždyť tohle je téměř klasická hudba!
 
Ani jsme se nenadáli a na scénu vstoupila nejočekávanější žena večera – Helen Sjöholm. Obrovský potlesk svědčil o tom, že většině publika je dobře známá. Už první píseň v jejím podání mě stačila přesvědčit, že tenhle koncert bude stát za to, i kdyby ostatní zpěváci ze sebe nevypravili ani hlásku. To se ale samozřejmě nestalo a v následujícím duetu Where You Go I Go With You Russell Watson ukázal, že bude jejím více než důstojným pěveckým partnerem. Má sytější hlas než Anders Ekborg a role Karla Oskara mu viditelně sedí. Mezi jeho nejpůsobivější momenty určitě patří procítěná verze In The Dead Of Darkness (původně Stanna) a Wild Grass.
 
 
Nicméně zpěvák, na kterého jsem byl asi nejvíc zvědav (samozřejmě až po Helen :-)), byl Kevin Odekirk. Po koncertech v Carnegie Hall sklidil nadšené recenze, ale mně jeho projev při poslechu ukázek na Internetu nějak neseděl. Popravdě jsem si nedokázal představit, že by Roberta někdo zazpíval líp, než původní představitel této role Peter Jöback. Nicméně už při svém prvním vystoupení v Down To The Sea (Ut Mot Ett Hav) Kevin rozptýlil veškeré pochybnosti a musím přiznat, že si mě naprosto získal. Je to výborný herec a je na něm vidět, že rolí Roberta doslova žije. Jeho podání Gold Can Turn To Sand (Guldet Blev Till Sand) v druhé půlce večera poprvé zvedlo diváky ze židlí a vysloužilo mu aplaus vestoje.
 
 
Neméně chvály si zaslouží Louise Pitre – Ulrika. Už svým prvním vystoupením s písní Never (Aldrig) dokázala, že se umí do role vžít, a zpověď bývalé obecní děvky podala s tak přesvědčivou trpkostí, až mě z toho mrazilo. Další příležitosti zazářit měla v plamenné hádce o vších – Lice (Löss) – a v duetu Miracle Of God (Ett Herrans Underverk), kde spojila síly s Helen v nádherných harmoniích. Rovněž nás celým večerem provázela coby velice sugestivní vypravěčka.
 
 
Zlatým hřebem večera, na který všichni s napětím čekali, byla samozřejmě píseň You Have To Be There (Du Måste Finnas). Viděl a slyšel jsem už několik verzí, ale podle mě ta, kterou jsme slyšeli v Royal Albert Hall, byla zatím bezkonkurenčně nejlepší, i když jsem možná trochu ovlivněn tím, že živě vyzní všechno přece jen intenzivněji než ze záznamu.Helen do toho dalo všechno. Když skončila, polovina publika stěží potlačovala slzy. Druhé polovině se je vůbec potlačit nepodařilo nebo se o to ani nesnažili. Přímo za mnou jakási dáma nahlas vzlykala a jí podobných bylo kolem spousta. Kapesníky vytahovala i mužská část publika. Na jevišti neskrývaně plakala Louise Pitre a některé další zpěvačky. Helen se jen skromně klaněla a děkovala obecenstvu, které jí vestoje aplaudovalo za nezapomenutelný výkon. Ať už se Helen bude věnovat v budoucnu čemukoli, myslím, že Kristina zůstane její životní rolí už napořád…
 
 
Celkový dojem z „nové“ verze Kristiny byl na místě ohromující a přímo z hlediště Royal Albert Hall bych nedokázal vytknout jedinou věc. Sborovým partům nebylo sice příliš rozumět, ale po zkušenosti z Carnegie Hall tento problém vyřešili promítáním titulků na velkou obrazovku umístěnou za orchestrem. Někteří fanoušci si stěžovali na akustiku, ale ta byla v našem místě perfektní. Po poslechu záznamu koncertu (amerického) na CD jsem si ale musel přiznat, že anglická verze za tou původní švédskou přece jen trochu pokulhává. Zkrácením některých písní a úplným vypuštěním jiných se děj zbytečně urychlil, což celkovému vyznění podle mě uškodilo. Písně jako Lice nebo Queen Of The Prairie znějí opravdu jaksi nemístně a ty úžasné harmonie v Sunday In Battery Park dostaly změnou tempa poněkud na frak. Pokud se Kristina skutečně dostane na Broadway nebo West End, určitě bude ještě co dopilovat. Přesto si myslím, že by si zasloužila plnou divadelní podobu, protože síla příběhu i melodií tohoto muzikálu je naprosto výjimečná.
 
 
Z Royal Albert Hall jsme odcházeli plní dojmů. Někteří fanoušci se rozhodli čekat na Bennyho s Björnem venku, ale my jsme spěchali zpátky na hotel, abychom mohli ráno brzo vstát a v rychlosti ještě proběhnout hlavní londýnské památky, protože odpoledne jsme měli odlétat zpátky do Prahy. To jsme ještě netušili, že na „sightseeing“ budeme mít spoustu času. Druhý den nám totiž cestu domů překazila islandská sopka s nevyslovitelným jménem. Domů jsme se dostali o čtyři dny později po okružní jízdě vlakem a autem přes půl Evropy. Později jsem se dozvěděl, že i Benny s Björnem cestovali domů lodí, autobusem a vlakem. Dohromady jim to do Stockholmu prý trvalo 30 hodin.
 
 
I přes tyto komplikace ale musím říct, že bych si to celé s radostí zopakoval, kdyby to znamenalo možnost vidět Kristinu znovu. Doufejme, že londýnský koncert nebyl poslední a že třeba budeme mít možnost shlédnout muzikál ať už v koncertní nebo divadelní podobě někde blíž. V každém případě všem doporučuju, aby si v takovém případě nenechali další takovou příležitost ujít…
 

Layout by Pa3k modified by Safa © 2006 - Český a slovenský fanklub ABBA
Vytvořeno prostřednictvím phpRS - GNU/GPL redakčního systému.