(Světlé jarní večery)

 

Otec s matkou u brány, když jsem jim přišla dát sbohem –
to je obrázek, který vždy ponesu ve svém srdci a své duši.
Každý večer se vracím zpátky a cesta je stále delší a delší.
Země vzdálená v místě i čase,
kde jsme se spolu procházeli za soumraku
jako snoubenci v dobách našeho mládí
za světlých jarních večerů.

Smutek, jenž cítím, tady nikdo nemůže pochopit.
Pane, vezmi mě zpátky a dovol mi spatřit to, co tolik postrádám!
Ve svých myšlenkách pokaždé cestuji zpět,
ale nikdy nedosáhnu
země vzdálené v místě i čase,
kde jsme se spolu procházeli za soumraku
jako snoubenci v dobách našeho mládí
za světlých jarních večerů.

 

Jestli chceš, aby tě Bůh vzal zpátky do Švédska,
natáhnu ruku a podržím si tě u sebe.

 

Takže jsi slyšel, za co jsem se modlila!

 

Dlouho jsem se sám sebe ptal,
co ti schází, a teď vím,
že teskníš po minulosti.
Ale schoval jsem něco,
co chci, abys viděla.

 

Nikdy se ti nestýskalo tolik jako mně
po našem starém domově...

 

...a po našich nejdražších.

 

Někdy se to stává,
ale tohle mi vždycky připomene,
proč jsme odešli.

 

Anniny staré botky...

 

Naše děti nám jednou poděkují, Kristino,
že jsme našli odvahu jít.

 

Myslíš?

 

Mám návrh, který tě, myslím, trochu utěší.
Přemýšlel jsem, že požádám tvého otce, aby sem poslal
pár semínek z tvé jabloně doma.
Tak si budeš moci vypěstovat stromek.
Bude to tvoje vlastní jabloň.

 

Naše děti nikdy nebude trápit touha a stesk.
Nebudou mít v mysli jasné obrázky minulosti, které vídám já.
Nikdy se nezeptají, jestli stromy pučí a kvetou
v zemi vzdálené v místě i čase,
ani neuslyší smích za soumraku
jako ozvěny dětských let
za světlých jarních večerů,
za světlých jarních večerů.