(Pojďte všichni ke mně)

 

 

Amerika…
Tam bych nikdy nerozuměla ani slovu z toho, co říkají.
Bloudila bych jako cizinec, ztracená.
Pomyslel’s někdy na to, jak zoufalý může být život o samotě?
A pomyslel’s na to, že když se člověk odstěhuje tak daleko do světa,
že už se nikdy nemůže vrátit domů, že už nikdy
neuvidí rodiče, příbuzné, přátele… člověk všechno naráz ztratí.

 

Donekonečna se táhnou obilná pole – viděl jsem to na obrázku.

 

Jistě, může se stát, že hladovíme jako tuhle zimu,
ale příští rok bude určitě lepší – pak se dosyta najíme.
A mezitím si určitě nějak poradíme.

 

A pomyslel’s na to, že když se člověk odstěhuje tak daleko do světa,
že už se nemůže nikdy vrátit domů?

 

Donekonečna…

 

Že už nikdy neuvidí rodiče, příbuzné, přátele…
člověk tak všechno naráz ztratí.

 

Pojďte všichni ke mně,
všichni, kdo hladovíte,
všichni, kdo mrznete,
pojďte ke mně.

Nasytím vás,
obléknu vás,
osvěžím vás.
Pojďte všichni ke mně.

Z druhé strany oceánu
přichází výzva:
Máme půdu, která vám chybí,
a vy máte lidi, které potřebujeme.
Tady je útočiště pro všechny.

Pojďte všichni ke mně,
všichni, kdo hladovíte,
všichni, kdo mrznete,
pojďte ke mně.
Jednotlivé kapky
utvoří potok,
potopa je mocná.

Soused sousedu velí,
povel se šíří kraji a hrabstvími –
semínko, které vzklíčilo v lidských duších
a roste tam.